Tovární hala ČKD v Karlíně splňuje všechny coolness parametry, ale žádné divadelní. Když budete chtít inscenaci hry Philipa Ridleyho Rtuť vidět, přijďte dřív a sedněte si dopředu, abyste lépe slyšeli, sedačky nejsou číslované. A naději, vzkazuje vám autor, nechejte už konečně na půdě, pro současný svět je to nepoužitelná veteš. Nemá a nesmí mít pravdu.
Svět postav hry Philipa Ridleyho Rtuť, uvedená v karlínské tovární hale, prochází válečným střetem civilizací. Všichni bojují proti všem a společně navíc proti troskám Západu. K běžným nadávkám přibyla zpřesňující adjektiva: kavkazský, afghánský, čínský, muslimský, nejčastěji všechna najednou v automatizovaných proudech kulturně založené nenávisti. Útoky se stupňují a očekává se bombardování, které může přijít už zítra. Přežívat s nejistým příštím se dá pouze za pomoci tajných informací dostupných jen některým, o tom, kam se ukrýt před dalším útokem. Bratři Elliot (Marek Němec) a Darren (Kryštof Hádek) zažili ještě dobu před písečnou bouří spojenou s prvními teroristickými útoky. V londýnském East endu se stali součástí tlupy, která prostředkuje elitám výměnou za důležité informace ukojení jejich nejúchylnějších sexuálních fantazií.
Z okolního světa, jak ho známe dnes, v jejich době už nezbylo mnoho. Zmiňují se dálnice, shořelá sídliště, supermarkety. Nejméně dvě vlastnosti vytvořené zejména okolnostmi nového světového pořádku jsou postavám hry společné. Instinktivně si nechtějí nic pamatovat, a tak polykají motýlky, kteří se rojí na doverských útesech, s krátkodobým omamným účinkem – zahalují předchozí události do snesitelného přítmí. Motýlci umějí navodit nejsilnější vzrušení jejich světa – vzrušení z násilí. Stálý pach krve, ten, o němž mluvili i vojáci z Vietnamu a který se stává návykem a chybí, zapříčiňuje, že se vše stává nudným, nedostatečným, a násilí je proto k životu nutné. Do děje postupně přibývají další postavy, každá se svou úlohou v přípravě orgiastického večírku, což navozuje jediný řád v jejich světě. Pomocná síla Naz (Josef Wiesner) pomáhá Darrenovi dát dohromady prostor, Elliot sežene oběť, které říkají Překvapení, dívka Lola (Klára Štěpánková) ji nalíčí a upraví a vůdce skupiny Papa Spings (Václav Jiráček) přivádí Hosta (Jiří Hána). Ve chvíli, kdy Host přichází, má být už vše připraveno pro jeho uspokojení. Překvapení, malý chlapec, je ale polomrtvé a těsně před započetím násilného aktu umírá. Spings se rozhodne obětovat Naze místo něj, s čímž ale bratři nesouhlasí. Nechtějí už další marné oběti, další oddalování stejně nutného konce. Očekávané bombardování začíná. Jediným východiskem je smrt vlastní rukou, dřív, než vypukne konečný útok.
Žádný vzduch
Vize je míněna jako apokalyptická, ale jako možná, takže si máme dávat pozor. Ale jak jí zabránit a jak jí trvale čelit, když už nadešla? První otázku si autor neklade, zdá se, že podle něj je na to už pozdě. Na druhou po krátkém váhání odpovídá: zemřete tak jako tak, kdo se zabije sám, ušetří si mnoho utrpení. Je to asi zde, kde jeho plán, brilantně a pravděpodobně nastolený, spirálovitě rozváděný až do křeče z těch všudypřítomných temnot, začíná nudit. K čemu je člověku doporučení, že nejlepší je zabít se dřív, než bude zabit někým jiným? Bezvýchodnost, do níž autor postavy svého světa uvádí, je zpasivňuje a umrtvuje. K čemu je Elliotovi něžná bratrova láska, k čemu Darrenovi Nazovo přátelství, proč pečuje Spings o Vévodkyni (Eva Salzmannová)? Zkrátka: k čemu potřebují Ridleyho postavy svobodu, když je autor nikam nepustí? Jsou obětmi násilného světa, do něhož je autor opakovaně nelítostně noří, a když by chtěly podle vších zákonů na chvíli na vzduch, řekne jim, že žádný není. Jsou obětmi násilného autora, který podřídil záměru své nihilistické výpovědi i skoro už živé postavy.
Herci souboru Letí v inscenaci Julia Ševčíka hrají jako o život, ale z autorovy zlovůle jde jen o metodu smrti. A je to nějak málo. Ty všechny hrůzy, vulgaritu, zvrhlost, násilí a špínu jsem ochoten a s chutí budu snášet, ale nechci svou marnost vědět předem. A Elliot to ví, ví, že jediné, co mu nakonec zbude, je zabít se rychle dřív, než ho zabijí jiní. Nechci mít jistotu, chci možnost, chci naději. Bez naděje není smyslu. A ani dramatu.
Philip Ridley: Rtuť. Překlad: Martina Schlegelová, režie: Julius Ševčík, dramaturgie: Daniel Přibyl, hrají: Marek Němec, Kryštof Hádek, Josef Wiesner, Klára Štěpánková, Eva Salzmannová, Václav Jiráček, Jiří Hána, Jan Hofman. Premiéra 28. srpna 2006 Karlínská hala Praha.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-38 na straně 13.
Publikováno online 29.9.2006