Peer Gynt může být pětihodinová divadelní inscenace, ale i dvouhodinový koncert. Státní opera Praha jej uvedla jubilejně ve dvou představeních jako scénické čtení.
Když Henrik Ibsen po nevalných zkušenostech s obecenstvem Norského divadla v Christiánii, tj. Oslu, jehož byl pět let ředitelem, napsal Peera Gynta – hru proti Norům, neodvažoval se ji uvést bez hudebního doprovodu. Zpěvohry byly tehdy nejen v Norsku hlavním repertoárovým žánrem. Pro scénickou hudbu k Peeru Gyntovi oslovil Edvarda Griega. Premiéra se konala v roce 1876 opět v Christiánii bez účasti obou tvůrců a představení mělo velký úspěch. Proměněný vkus obecenstva má zřejmě hlavní podíl na tom, že dnes bývá mnohem častěji Ibsenovo drama uváděno bez svého hudebního doprovodu. Ke stému výročí Griegova úmrtí jeho scénickou hudbu nastudovala Státní opera Praha s dirigentem Guillamem Tourniairem a v režijní spolupráci Petra Mančala před ne právě naplněným hledištěm uvedla minulý čtvrtek, podruhé v neděli a naposled zazní v rámci příštího ročníku Smetanovy Litomyšle v červnu 2008.
Během inscenace se tak střídají hudební pasáže s přednesem, kombinací obou a áriemi operních sólistů. Co v úvodu působí střídavě jako strnulý tlustý nákrčník, tedy herci vystrčení na pospas nehybnosti forbíny, pohybově svázaní četbou textu, náladově barevná pozadí, mnohohlavý orchestr a mnohohlasý sbor, a jindy zase jako výběrový benefiční koncert či povinný kulturní zážitek pro turisty mezi kachnou u Tygra a tretkami Královské cesty, postupně roztává. A to přesto, že hudba líčí cestu na sáňkách kolem mrznoucích fjordů. A tak se účast na koncertu stává událostí vybrané všehochuti. Číslované bibliofilské vydání na japanu, řeklo by se.
Podíl na tom má zejména Jiří Langmajer jako Peer, který, jak z něj opadává oficióznost příležitosti, přidává na gestech, mimice i barvě hlasového přednesu a čtecí pultík najednou vadí méně a méně. Na doprovodné místní těleso je až nezvykle přesně secvičený orchestr, jemuž (a ani sobě) francouzský dirigent nedá odpočinout. Od této sezóny je Guillame Tourniaire nově ve státní opeře šéfdirigentem. Napětí zdařile stupňují především skvěle secvičené nástupy. I herci jsou pro sebe jistě nezvykle podřízeni pichlavé taktovce dirigenta, a tak poslední tóny ještě znějí, když je již slyšet první slova navazující repliky, a naopak i orchestr začíná do závěrečných slabik hereckých představitelů. Pěvecká část je méně zdařilá, barytonista Václav Sibera se v titulní úloze vyloženě šetří, projev obou dam, Jitky Burgetové a Jany Sýkorové, je nevýrazný. Nejlépe se vydařily jednoznačně tři salašnice umístěné každá jinak v protilehlých lóžích. Tento otřepaný prostředek zintenzivnění kontaktu jeviště s hledištěm byl zcela výjimečně funkční: když jste přivřeli na chvíli oči, zdálo se vám, že s pomocí hudby stoupáte v půlmetrovém sněhu do kopce a při ohlédnutí na každém zasněženém vršku na zápraží stavení stojí zpívající plavá dívka coby severská fata morgána vyčerpaného světoběžce.
Přesto vadí na těchto skládaných večerech nějak příliš mnoho koncentrovaného efektu, který autoři původně záměrně rozptýlili do většího časového rozmezí. Divák se má nejen bavit vrcholnými áriemi a dramatickými dialogy, ale také trpět délkou hrdinova hledání jeho císařství, které se ukazuje být po celou dobu u něj doma za chalupou. Právě také v tom spočívá Gyntův bol. Toho je divák večera na spojených Norech v opeře ušetřen, ovšem ke své škodě.
Edvard Hagerup Grieg: Peer Gynt – scénická hudba k dramatu Henrika Ibsena. Dirigent Guillaume Tourniaire, režijní spolupráce Petr Mančal, hrají a zpívají Jiří Langmajer, Pavel Soukup, Marika Procházková, Václav Sibera, Jitka Burgetová, Jana Sýkorová a další.
Premiéra 13. září 2007 Státní opera Praha.
* Text vyšel v Literárních novinách 2007-38 na straně 12.
* Publikováno online 21.9.2007