Literární noviny si předsevzaly zjistit, o co se přou zástupci nemocnic s ministrem zdravotnictví Davidem Rathem. Chystali jsme k tomu spor. Ten se ale vymkl. Sami lékaři, proč se přou, skoro nevědí. Zato vědí, proč se nemohou dohodnout.
Máloco vystihuje stav současné diskuse o situaci ve zdravotnictví tak přesně jako pokus jejich zástupců o dialog na stránkách našeho týdeníku. Pro účast ve sporu nad otázkou Ohrožuje ministerská vyhláška o úhradách zdravotní péče fungování zdravotnictví? jsme oslovili nejprve autora otevřeného dopisu předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi ze 13. února MUDr. Eduarda Sohlicha, předsedu Asociace českých a moravských nemocnic. „Naše nejvážnější obavy se již v těchto dnech potvrzují. Je lží ministra zdravotnictví, že zdravotnická zařízení v prvním pololetí 2006 obdrží 103 procent úhrady minulého období. Skutečná úhrada dle vyhlášky je o deset až patnáct procent nižší,“ napsal Sohlich v pondělí premiérovi. Závěrem dopisu dodal: „Tímto David Rath definitivně ztratil veškerou důvěru. Jestliže očekáváme ještě nějakou nápravu, můžeme ji očekávat jedině od Vás.“ A podle informace Jany Popovičové z kanceláře Asociace českých a moravských nemocnic vzápětí odjel na dovolenou po vzoru známé ústupové strategie rakouského generála Schwarzenberga z doby napoleonských válek: vystřelit a utéct.
Požádali jsme tedy o reflexi posledních událostí jeho zástupce MUDr. Tomáše Janíčka. Obratem napsal vyčerpávající seznam stížností na ministra, z nichž citujeme: „Nejzávažnější v jednání ministra je, že disponuje nulovou sebereflexí, nedokáže přiznat i drobné chyby, ve snaze je obejít vytváří další a hromadí je.“ Z konkrétních příkladů ministrovy nedostatečné sebereflexe vybíráme: rozhodovací pravomoc ministerstva při stanovování oborů, počtu lůžek, počtu přístrojů a rozsahu péče všech neziskových nemocnic nebo návrh, aby zvláště nákladná péče byla hrazena až od výše jednoho milionu korun a ne od tří set tisíc jako dosud.
Pro oponenturu jsme zvolili náměstka ministra Ratha pro zdravotní pojištění a kontrolu MUDr. Vladimíra Drymla. Čtyřiadvacet hodin trvalo, než se nám podařilo spojit s tiskovou mluvčí Janou Kocovou, aby nám sdělila, že je nemocná a že nemá na starosti jenom Literární noviny (volali jsme ve zhruba dvouhodinových intervalech a s některými pracovníky tiskového odboru jsme již blízcí tykáním). Zaneprázdněný náměstek Dryml byl ochoten týden zvažovat svou účast a případně začít psát příští pondělí. Na tiskovém nám závěrem na otázku, zda není na ministerstvu jiný pracovník schopný diskuse s doktorem Janíčkem, sdělili, že není. I tak jsme byli vcelku spokojeni, protože za úřadování předchozí ministryně Milady Emmerové nám na tiskovém rovnou sdělili, že na takové diskuse nemá paní ministryně čas. Možná, že teď už by měla.
Poslední nadějí zůstaly ministru věrné odbory Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů. Jejich internetové stránky nabízejí i fotografie členů předsednictva, ale pouze těch, kteří v něm již nepůsobí. Usměvavý předseda MUDr. Milan Kubek odstoupil již v lednu, kdy se stal předsedou lékařské komory. Pověřenou vedením odborů byla MUDr. Jana Vedralová.
Také stanovisko Lékařského odborového klubu formulované 10. února je vyhrocené. Vyzývá dokonce „prezidenta České stomatologické komory Pekárka a prezidenta České lékárnické komory Chudobu k rezignaci na své funkce, pokud okamžitě nepřestanou šířit nepravdivé a poplašné informace o současné situaci ve zdravotnickém systému“ a na jiném místě „podporuje ministra zdravotnictví MUDr. Ratha, který se snaží udělat ve zdravotnictví pořádek“. Vypadalo to, že se právem těšíme na to, až argument křísne o argument.
Jana Vedralová nás prostřednictvím své kanceláře odkázala na člena vedení MUDr. Martina Engela, který velice ochotně souhlasil s účastí i během své noční služby. Přestože však v úvodu vcelku oprávněně kritizoval svého oponenta za osobní útoky na ministra Ratha, argumentů mnoho nesdělil: „Já jsem přesvědčen, že je to správné řešení, protože se jedná o první skutečnou snahu vytvořit síť zdravotnických zařízení, která je nezbytná k naplnění ústavního práva na dostupnou a kvalitní zdravotní péči,“ napsal například.
Když v Asociaci českých a moravských nemocnic zjistili, že jejich oponentem nebude kýžený náměstek Dryml, ale jen doktor Engel, odpověděli obratem: „Překvapuje nás, že ministerstvo zdravotnictví s cca 250 zaměstnanci není schopno diskuse s asociací nemocnic, která nemá zaměstnance ani jednoho. Za vaši druhou nabídku jsme nuceni poděkovat, ale odborovou organizaci lékařů nepovažujeme za toho, s kým bychom měli o vyhlášce ministerstva diskutovat.“
Po naléhání se Tomáš Janíček rozhodl přeci jen odpovědět vyjádřením nesouhlasu s účastí odborových svazů v diskusi, ve které své stanovisko má ministerstvo hájit samo: „Pokud se tam samozřejmě takový člověk najde,“ poznamenal uštěpačně. „Že by tam už nebyl a ministerstvo svůj postoj přehodnocovalo? Určité pozdní signály sebereflexe se v médiích začínají objevovat…“
Doktor Engel si už nemohl přečíst, proč právě s ním kolega Janíček o situaci ve zdravotnictví nemůže diskutovat. Spor se Literárním novinám vymkl z kloubů; lékaři, kteří by jej uzdravili, se nenašli. Přesto je snad zřejmější, proč je dohoda ve zdravotnictví tak složitá. Věcné problémy v tom podle všeho zastávají okrajovou pozici.
Máme tušení, že těm i těm jde o politiku.