Původně pestrý společný protest odborů a občanských iniciativ odborářští vůdcové přečíslili k vlastní škodě svým siláctvím, ostatní pak najednou působili odvozeně. I bez ohledu na nudu na tribuně, pod ní mělo společnou radost sto tisíc lidí, a to je podstatné.Začnu pocitem. Včera mi na Václaváku bylo prostě dobře. Tam mezi píšťalkami a klaksony, různě barevnými vlajkami, mezi nápisy ruční výroby i předtištěnými. Udržitelné počasí i neudržitelná politická situace spolu způsobily, že nás bylo sto tisíc. A tím množstvím bylo hned veseleji než obvykle, až se zdálo, že snad opravdu „je na čase, zbavit se Nečase“. Zastřešujícím svolavatelem byl společný podnik odborářů a iniciativ STOP vládě se třemi požadavky: zastavení asociálních reforem, demise vlády a nové volby. Novináři začali také pocitem, jenže měli jiný. Čtu tak, že nikdo nenavrhoval k reformám žádné alternativy, že žádat konec vlády je destruktivní a že paralyzovat tuto zemi generální stávkou – tak se vyjádřil jeden z odborových mluvčích –, nepřistoupí-li vláda na podmínky demonstrantů, je nezodpovědné. Stotisícové těleso je vykresleno ještě nelichotivěji: pískající, hlučící, se vším z tribuny souhlasící a tedy snadno manipulovatelná lůza, inteligence mdlé jsoucí a jen na svůj osobní prospěch myslící pralidé. Dokonce svačí na náměstí z domova přivezený řízek. U pocitu však na rozdíl od nich nepojďme zůstat. Předně je třeba se odborářů zastat. Jednak je jejich zásluha, že se demonstrace v tomto počtu vůbec konala. Rozsahem ani podobnou prostě neumí v tuto chvíli nikdo jiný zorganizovat. Dále, nejsou tu od toho, aby navrhovali alternativy, ale k tomu, aby hájili práva zaměstnanců. Kolektivním vyjednáváním, a pak na ulici, když se nevede. Do třetice toto: odboráři by mohli hájit jen svoje. Platy, pracovní podmínky, výhody svých členů, podnikovou rekreaci, stravenky a tečka. Jdou ale dál a přou se o pracovní a sociální práva i svých nečlenů, dokonce vůbec obyvatel obecně. To myslím zaslouží uznání.Na adresu spolupořadatelských iniciativ je třeba říct, že je odvážné a správné, že odolaly partikularismu a k protestům se přidaly. Platí to najmě o iniciativě Za svobodné vysoké školy, která nejvíc riskuje proto, že se jí jednota akademického odporu, založená na zdůrazňování konsensuálnější obhajoby akademických svobod před mnohem více polarizující – protože ideologičtější – otázkou školného, může nyní bez pečlivé obhajoby zvolené strategie snadno rozdrolit. Netrpělivě čekám, kdy se připojí i sdružení ekologická, dosud vyjma Nesehnutých citelně absentující, jinak se pak budou před Temelínem jednou divit, že jich ostatní mnoho nedbají. Ovšem není jen nepřející mediální zkratkou, že včerejší demonstraci odboráři ovládli. Svým specifickým, vlastně mezinárodně totožným stylem, interpretací celého konfliktu, množstvím zúčastněných. A to nahoře na pódiu více, než dole v davu. Jistě, odboráři byli i dole nejvíce zastoupeni a kdo je více přítomen dole, musí být stejně víc i nahoře. Jenže třeba za dopravní svaz mluvili i tři zástupci podle hesla, že všechno nebylo řečeno, dokud to neřekl každý. Není to dobrá taktika tahle panská majorizace. Co tak bylo původně podstatným kladem demonstrace společné, tedy různost organizací zastupujících různé skupiny společnosti ve shodě na trojím zásadním – zastavení reforem, demisi vlády a nových volbách – ale s odlišnými důrazy, se na demonstraci podstatně zformalizovalo a to nejen početně ve výrazný neprospěch neodborových hlasů. Jakoby se ti ostatní buď nechtěli, neuměli nebo si ani čelem k náměstí nedovolovali v analýze příčin, míře kritiky a stylizaci projevu sáhnout aspoň k jinému slovníku. Přizpůsobili se nadměrně silácké, starolevičácké, skoro bych řekl třídní rétorice stárnoucích odborových vůdců v čele s Jaroslavem Zavadilem a Bohumírem Dufkem a tím teprve z demonstrace učinily pro povrchní pozorovatele demonstraci odborářskou. Shrnuji tedy své výhrady, venkoncem taktické, protože s cíly protestu souhlasím bez dalšího, proto jsem přece přišel. Odborářští vůdcové by myslím měli v praxi mnohem více zohlednit, k čemu nakročili: že síla není jen v množství, ale ve stejné míře i v pestrosti, a ubrat na siláctví. Spolupracující iniciativy musejí pracovat na tom, aby byly jako nezávislé přítomné nejen na tribuně, ale i dole v davu a pečlivěji si zachovávat svou svébytnost. A my ostatní? Nesmíme si nechat vzít radost ze společného protestu. Novináři, kteří psali o žluči a nenávisti, měli snad na mysli hlavně tu svou vlastní. Náš mohutný protest byl jako všechny rozsahem podobné zdrojem pozitivní energie vznikající z vědomí, že člověk není tak docela sám. Mezi námi si tak nikdo nudou opakujících se řečníků radost vzít nenechal. Z bujnosti vzali jsme s přáteli náš transparent s malovaným nápisem Pouta pro neviditelnou ruku trhu a vyrazili s ním ještě za vlídné pozornosti kolemjdoucích postávat před četné bankovní instituce ve středu města.
Text vyšel v Deníku Referendum, 23.4.2012
