Soutěž o projekt nové budovy Národní knihovny v Praze vyhrálo studio Future Systems architekta Jana Kaplického. Návrh má odpůrce. To je dobře, nápad bez záporné odezvy je průměrný.
Houbovitý projekt Národní knihovny Jana Kaplického předpokládá knihy pod zemí, aby se na ně neprášilo, a čtenáře na světle, aby si nekazili oči. Zatímco nyní se na knihy ze skladu Klementina čeká dvě až tři hodiny a z depozitáře v Hostivaři i několik dnů, schválená kachlová stavba dodá jakýkoli titul do pěti minut. Vzniknout má místo tramvajového obratiště, dvě minuty pěší chůze od metra Hradčanská. Řidiči aut čtou u nás zatím málo, takže z dopravního hlediska je místo plně ošetřeno. Projekt architekta, který kdysi odešel z Československa, aby se nyní vrátil se svěžím nápadem, má být za necelé dvě miliardy stavbou, kde se bude každý moci vzdělávat za snesitelných estetických podmínek. Na Prahu má knihovna moudře shlížet obrovským okem, osvícenskou náhražkou božího. Objevují se však i první výhrady, vesměs trpasličí povahy. Jedny se týkají umístění stavby a její velikosti, druhé formálního procesu soutěže.
První odpůrci mají za to, že budova vstoupí do přirozeně nezastavěné plochy, na níž ležela Zikmundova vojska při obléhání města za husitských válek, a tím poškodí hradní panorama. Knihovna by podle nich zničila zavedenou fotografii Hradčan a všichni Japonci by museli přijet znovu. Důvodnost této obavy nelze spolehlivě vyvrátit. Že by knihovna nekale konkurovala svatovítskému chrámu co do objemu, není rovněž vyloučeno, ale efekt bych nepředjímal. Katedrála má delikátní, lehce geograficky poníženou polohu jako v Salamance, která není obvyklá. Stojí sice na jistém návrší, ale zároveň ne na nejvyšším, a lze tedy na ni pohlížet i patřičně svrchu. Pohledová architektura konglomerátu Pražského hradu má několik výrazných prvků, ale celkově je nejpozději od slezských válek stodolovitá k nekoukání. Vít je slepencem stavebních názorů rozličné kvality a obě průčelní věže, které dělají dojem odvěkosti, stojí teprve století. Jim podobných po Praze navrhnul Josef Mocker hned několik. Budova tak neuškodí důstojenství dómu, ale spíše stověžatému zvyku nahlížet Prahu jako cosi hotového. V jistém smyslu se ochránci katedrály bojí oprávněně: knihovna může poutat více pozornosti, než by se jí chtělo přiznat, neboť hrozí, že stavba bude zajímavější, než hradní areál. A to tu ještě nebylo. Vítězi se odjinud vytýká, že nedodržel podmínky soutěže, a přesto vyhrál. Zadání chtělo knihy zaprášené a čtenáře s brýlemi. Tak má totiž věda vypadat, zavedl hronovský Jirásek, potvrdil ústecký Páral. Kdosi však vhodně poznamenal, že z účtenkového hlediska mají tito odpůrci pravdu, ale že patří k nezadatelnému právu výběrové komise poznat nejlepší návrh. Kaplického stavbu posoudila jako funkčně a esteticky lepší, než bylo zadání. Proto právem vyhrála a ostatním patří zbylá čest.
Od roku 2010, kdy bude knihovna dokončena, začínám číst ve velkém a přesvědčím k tomu všechny známé, čímž nastane naprostá vzdělanost. Celkový dojem nemůže narušit ani nová vlna potulných Japonců. Dobru, pravdě, kráse – měla podle výsledku komise na zdi nad sebou.
Text vyšel v Literárních novinách 2007-11 na straně 3.
Publikováno online 13.3.2007