„Vypadám snad na to, že volím socany?“ opáčila dotčeně na můj dotaz nedávno jedna dobročinná dáma s psíkem na krátkém vodítku.
„Vypadám snad na to, že volím socany?“ opáčila dotčeně na můj dotaz nedávno jedna dobročinná dáma s psíkem na krátkém vodítku. Obtloustlí proplešatělí pánové z ČSSD s mnohdy ještě habsburskými kníry, vytahanými šlemi a nedělními obědy na cibuláku berou svůdnost i solidaritě, sociální spravedlnosti nebo odborům. Jejich předvolební kampaně vypadají nejčastěji jako posvícenská veselice: pivo, guláš, dechovka, tombola.
Osm let vede výzkumný pracovník Centra pro výzkum veřejného mínění Daniel Kunštát na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy kurs Média a politika. Každoročně jej začíná průzkumem politických preferencí posluchačů semináře, většinou tak třiceti, a každoročně vyhraje ODS, pohybujíc se mezi čtyřiceti a padesáti procenty. Spolu s třetinovou podporou zelených v přednáškovém sále, a to v zásadě ať už se vylučují, nebo nevylučují ze strany, by získala dohromady až sto osmdesát mandátů v případných sněmovních volbách. Nejde o reprezentativní vzorek populace, tak proč o tom psát? Tito posluchači jsou budoucí, a za ty roky už i současní, novináři a jejich vliv na vnímání politické reprezentace je nesporný. Odlišným historickým vývojem v zemích na západ od nás je dáno, že je tam situace jiná. Reforma je slovo levicové, vzešlé z emancipačních hnutí, ze zápasu o všeobecné a rovné volební právo, ze zápasu za práva menšin, za laický stát, za šetrné nakládání se zvířaty, za posilování prvků přímé demokracie. Protože však dlouhým pobytem komunistů na našem území došlo k extrémnímu vychýlení politiky doleva a k zevšednění mnohých na západ od nás nesamozřejmých práv jako bezplatné školství či zdravotnictví, stala se levice jejich logickou obhajobou nikoli reformátorem společnosti, ale jejím konzervátorem.
Dochází tak u nás od listopadu 1989 stále k paradoxnímu témuž: konzervativní strany prosazují reformy, kdežto reformní strany jen hájí dobyté. Na tomto zcizeném étosu slova reforma přežívá současná vládní koalice.
Mlok skvrnitý kryje své nevábné bytí v přírodě pásem oranžových simulakrů na černém podkladě, hostesky sociálnědemokratického sjezdu mají oranžová trička a na nich černý nápis Socdem is sexy. „Ať už je svádění vášní, nebo osudem, většinou převažuje v celém procesu inverze této vášně: obava, že ke svedení nedojde,“ píše ve svém eseji O svádění francouzský postmodernista Jean Baudrillard. Moderní, reformní, mladistvou stranou se sociální demokracie stane nikoli nápisy na tričku, jako jimi nebyli zelení, když omšele přijeli do Sněmovny poprvé na kolech (to už se dálo v Německu v letech osmdesátých), ale moderními politiky bez normalizačních kariér a vazeb či politické minulosti v objetí s ODS na pražském magistrátu.
Studenti dosud nechápou, že establishment dnes už není levice, konkrétně komunisté, jak z intelektuální lenosti podědili po svých rodičích; netuší, že není třeba je zakazovat, protože nehrozí. Systém nyní řídí podnikatelská struktura a její zájmy hájí především ODS. Toto je i východisko k zamyšlení nad dvacetiletým výročím sametové revoluce. Sama sociální demokracie však k proměně svého obrazu přispívá jen nepatrnými gesty, barvami a tričky. Ke svedení proto nedojde. A není to apriorním nepřátelstvím sdělovacích prostředků, ani nevábným programem, ale jeho bařtipánskými nositeli, z jejichž úst páchne bohužel slovo svoboda po buřtech s cibulí.
Text vyšel v Literárních novinách 2009-13 na straně 2. Publikováno online 29.3.2009