Mnichovský syndrom – to je termín popisující poválečný příklon české společnosti doleva, vychýlení od běžného stavu, dané historickým zklamáním z mnichovské dohody a posílené dobrovolným i nuceným obdivem k sovětským osvoboditelům. Přehnanou nedůvěrou na jedné a přehnanou důvěrou na druhé straně usnadňoval jednostrannou argumentaci, nepřipouštějící námitek. Nekomunistická menšina byla tehdy obviňována ze zrazování českých zájmů i nevděku k osvoboditeli.
Nazval bych syndromem sametové revoluce trojici smrtelných hříchů našeho období: zpochybňovat všemocnost trhu znamená být komunistou, upřednostňovat veřejný zájem před privátním pak trpět spasitelským komplexem a nesouhlas s každou mírovou raketou je antiamerikanismus. Cítíte-li vůni ahistorismu, poznáváte pokrm.
Raketové a radarové základny jsou součástí doktríny prezidenta George W. Bushe z roku 2002 o preventivní válce. Odpor proti jedné z mnoha koncepcí není odporem k celé zemi. Ne, ne, stále mi v hlavě zní Zábranovy verše: Když do ulic vjel po ránu / dar od východních Slovanů.
Žádná změna kurzu, levičáctví nebo rudé bojůvky, když už by bylo nutné se takto hájit. Stačí rozlišovat: Amerik je mnoho. Jiná je Amerika prezidenta Wilsona, žádající právo národů na sebeurčení a s nimi ČSR v roce 1918, nebo Rooseveltova, bojující proti fašismu. Jiná je ale Amerika prezidenta Nixona, zběsile lovící jednotlivce v bahně Vietnamu, i Amerika George W. Bushe, útočící na neexistující zbraně hromadného ničení poblíž ložisek ropy v Iráku.
První Americe nikdy nebudeme dost vděční za vše, co pro nás vykonala, jí zůstáváme dlužni, ona je naším spojencem. Stojí dnes v desetitisícových davech v ulicích a volá spolu s pražskými demonstranty „Hanba Bushovi“. Radary k nám chce ale umístit Amerika druhá.
Generálové bývají vždy nejlépe připraveni na právě skončenou válku. Studená ale dávno skončila a v multipolárním světě není linie dobra a zla vůbec ostrá. Terorismus nepředstavuje jeden z pólů, ale je internacionálně přítomen všude. Silové vedení boje s ním se trvale ukazuje jako neúspěšné a stále více lidí tento boj vnímá dokonce jako jednu z jeho vlastních příčin. Václav Havel souhlasí bohužel se zahraniční politikou USA bez ohledu na to, jaká zrovna je.
Aniž si však osobuji právo vědět absolutně, zda v Česku radary být mají nebo nemají, domnívám se znát, jaký postoj má k věci zaujmout Strana zelených. Ve svém volebním programu si zelení vytkli polemiku s tzv. bojem proti terorismu, protože stojí po celém světě na straně slabších a ne-mocných, hledají příčiny konfliktů pramenících z chudoby a pokouší se je řešit. Jde to pomalu a občas vůbec.
Snazší je zajisté postavit základny, rakety a radary, obrnit se, zahradit zdí, všechny dozorovat a omezovat, jen aby bylo bezpečněji, a tento názor má své opodstatnění. Bohužel ale není vůbec zelený.
Tak jako byl Václav Havel do značné míry tvůrcem sametové revoluce, a zelení se považují za jeho dědice, což svou podporou i opakovaně potvrdil, on sám je i zosobněním syndromu téhož jména. Budou zelení trpět sametovým syndromem spolu s českou většinovou společností jako její předvoj?
Text vyšel v deníku Právo v sobotu 17.2.2007 v rubrice Komentáře