Centrum pro současné umění, pražská galerie Futura, vystavuje od počátku letošního března soubor fotografií Pátá pečeť pedagoga pražské VŠUP Jiřího Davida. Výstava potrvá do 23. dubna a nabízí ojediněle angažovaný fotografický názor na současnost.
Bílé stěny, bílé topení, bílá podlaha, dveře – všechno v jediné místnosti věnované expozici Jiřího Davida Pátá pečeť je bílé. Fotografií je pouze patnáct, jen dvě se výrazně liší. Téma je zpracováno jako časová osa o dvou bodech, mezi nimiž se odehraje něco, co autor neukáže. Nabídne pouze účastníky děje před startem. Počátkem je první fotografie s názvem Helma, která variuje existenciální motiv lebky na stole. Helma je volně k dispozici, kdokoliv může přijít, skrýt tvář do kukly, nasadit
Oběma můžeš být i ty, pobízivě tyká autor. Třináct velkých fotografií na hlavní stěně zobrazuje na bílém, jakoby izolačním, umělém pozadí třináct obdobných závodníků nebo teroristů. Postavy stojí pyšně, ale s obavou v očích, které jediné jsou vidět na zakuklených hlavách. Každá tvář má nepatrně jiný výraz, některý má helmu už na hlavě, jiný ji jen drží, některý v kontrapostu, jiný vzpřímeně – všechno jedno. Každý s cedulkou jiné teroristické stáje, pro kterou jdou na smrt, vzájemně zaměnitelní, nahraditelní jiným. Fotografie jsou hladké až kluzké, ač barevné, spíše černé a bílé s odstínem nadzemské modři, androgynní umělosti. Každý má závodnickou kombinézu a každý ví, že ho pásy v autě nezachrání. Sportovní vůz pojede natolik rychle, že může jet pouze tam. Jsou to vozy, kombinézy a lidé pro jedno použití, proto jsou jejich obleky také bílé a pneumatiky aut nesjeté. Vyčerpané jsou jen oči, odhodláním i pochybnostmi, jediná část fotografie, která prozrazuje, že jde o člověka. Každý pózuje před svým slavným závodem, trochu po vzoru křižáka na koni, který se loučí se ženou před cestou do Svaté země. I tento závodník se nechá na památku vyfotit, jakoby pro jistotu, co kdyby žádný ráj omylem nebyl a pořadatelé mu lhali, a pak – střih. A už je po všem, už nic nebolí. Na protilehlé stěně k Helmě je poslední díl pouti: Pieta. Všechny závodníky-teroristy zastupuje jediný s cedulkami všech teroristických organizací. Postava za padlým může být jeho matka, k čemuž svádí kompozice, její obličej je však mistrně provedený a puritáni si představí bezpohlavního anděla, snílci pak hermafrodita. Delší pohled do tváře skutečně nedá rozeznat, o koho jde, ale je to vedlejší, situace je jasná. Spása se dostavila, je ticho a došlo spíše ke smíření než k jednoznačné pochvale.
Jiří David skvěle ukazuje princip terorismu. Terorista je jen číslo: oblékne plášť, nasadí helmu, zazávodí si a pak? Je v tom i trochu adrenalinu, současného synonyma pro plané, neúčinné hrdinství. Je v tom exkluzivita uniformy, která navozuje dojem důležitosti poslání. David zároveň nenechá své závodníky prožít krutost svého činu: je jasno, že čin se odehrál, ale krev nepatří do velkého teroristova příběhu. Teroristův závod i závodníkovo vraždění jsou provedeny v dokonalé estetice. Jejich svědomí pracuje pouze do momentu cvaknutí fotoaparátu před startem, pak už pouze konají. Spojení bodu odhodlání a vykoupení, zde Davidem i prostorově naznačené, když na protilehlé stěny umisťuje iniciační moment možnosti nasazení helmy a terminační moment rozmlženého ráje, vysvětluje teroristovo rozvažování. Při nasazení helmy je vidět pouze cíl, ne cesta k němu, proto se nezdá být tak daleko.
Autor přistupuje na mediální interpretaci teroristova obrazu tím, že neuvádí příčiny jeho jednání, totiž srovnáním se závodníkem mu nepřisuzuje jiné než sportovní pohnutí. A to i se vším, co slovo sportovní i zde zahrnuje, tedy ambicí, odvahou, riskem, odhodláním, iluzorním pocitem výjimečnosti. Ztotožnění závodníka s teroristou může být funkční pro teroristu jednotlivce, jehož autor vnímá jako nekonečný klon. Umožňuje tak pochopit princip fungování terorismu, nikoli však obhájit jeho příčiny nebo obvinit jeho následky