Ještě čtrnáct dnů bude Pražský dům fotografie vystavovat expozici Gustava Aulehly Takoví jsme byli. Aulehla nepřináší zásadně odlišný pohled na komunistickou éru na Krnovsku, přesto je díky jeho práci možné spolehlivě nahlédnout do atmosféry žluklého života.
Jestli se v rámci vybraného materiálu Aulehlovi něco daří zachytit, je to rozdíl mezi generacemi, které získaly svůj světonázor za první republiky a těmi, které k němu přišly až po válce. Pohled do tváří starého manželského páru na procházce, pána v klobouku a nedělním obleku a jeho ženy za ním cupitající dává znát, že starý pán si na novou organizaci půdy už nezvykne, že to ví i ona, ale že se o tom doma nemluví, neboť se boj má za ztracený. Nebylo v jeho věku zvykem fňukat a spoléhat na stát. Prostovlasá poválečná generace je zvyklá na kolektivní neodpovědnost, není sama sebou, ale jen součástí systému. Jí i ten, kdo se v práci zašívá a místo soustruhu osahává rozcapený ženský výprodej. Změna je na Aulehlových fotografiích dobře patrná již ze stavby těla fotografovaných a jeho držení. Fotograf zachycuje obrazem, co popisuje Karel Čapek: „Bývalo cosi dobrého v sloužení a něco velkého v pokoření. Byla nevím jaká ctnost v práci a únavě.“ Také tehdy se přece budovalo, ač každý samostatněji a tím i pečlivěji. Chudší verze západního mejdanu změnila československou maloměstskou společnost za čtyři desetiletí v konzumenty za čárku.
Aulehla postupným ukazováním proměny člověka u nás přesvědčivě vysvětluje i přechodná období. Fotografie z padesátých let (propagační skládačka uvádí chybně, že jde o soubor z let šedesátých až osmdesátých) variují pracovní nasazení s pasivizujícím se odpočinkem. Mimoděk naznačuje, jak málo byli lidé pány svého času, jak podléhali kolektivnímu pracovnímu režimu i kolektivně trávenému volnu. Na normalizačních snímcích je již i zbytek úcty k režimem tolik propagované práci zapomenut a cele dominuje večírek, byť se na něm podávají chlebíčky jen s česnekovou pomazánkou. Mluví-li se občas o komunismu s vytknutím všech výhrad jako o emancipačním procesu, zapomíná se, že jakkoli tomu tak v řadě sociálně materiálních aspektů bylo, o morální nebo lépe řečeno duchovní emancipaci šlo při nízkém důrazu na osobní odpovědnost jen velice těžko. I stárnoucí pánové, jak je Gustav Aulehla na některých fotografiích vystaveného výboru zachycuje, pod pěticípou hvězdou nějak zfloutkovatěli.
Nepříliš dobrou službu, přes kvalitu fotografií, prokázali Aulehlovi kurátor výstavy Vladimír Birgus se svým kolektivem. Nejen, že bylo možné postupovat časosběrněji a tím dílo přiblížit důkladněji, ale je také nutné poznamenat, že výstava vůbec postrádá smysl pro pořádek. Zřejmě k tomu vedlo přesvědčení, že málo fotografií, odhadem ne více než padesát, si vystačí bez plánu. Vystačí, ale rezignuje se tím na společenskou výpověď o proměně. Přesněji řečeno, když píše Birgus v průvodním textu k výstavě, že archiv Aulehly obsahuje devadesát tisíc negativů, zůstává z výstavy Takoví jsme byli pocit nedostatečného pokrytí. Výstava je tak spíše obrazem toho, jací jsme také někdy byli, bez nároku na absolutno.
Gustav Aulehla: Takoví jsme byli. Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, 27. dubna – 28. května 2006.