Dva Janové, jako tenkrát.
Bojím se toho přirovnání. Jan Tamáš a Jan Bednář drží v Praze již téměř půl měsíce hladovku proti radaru.
Když Greenpeace obsadili radarovou kótu, frajeři, říkal jsem si a navštívil jsem je. Kromě pokuty však nic nehrozí.
Hladovka není demonstrativní čin. Oba chtějí proti reálným hrozbám nasadit to jediné své reálné – život. Tomu je třeba předejít. Na dotaz kohosi z republikové rady SZ minulou sobotu, zda má Martin Bursík již smlouvu o základně k dispozici, odpověděl, že nemá. Rozporoval jsem to okamžitě, neboť vím, že ji ministři mají již šest týdnů. A to jsem ještě netušil, že bude radar ve středu schvalovat vláda.
Martin Bursík to věděl zcela nepochybně a smlouvu mít musel. Lhal tedy. Utajená smlouva, z níž však občas citují někteří novináři, obsahuje podle očekávání i jednoznačnou větu tohoto smyslu: všechny operace prováděné v rámci protiraketového štítu budou pod výhradním řízením a velením Spojených států.
Že musí být pod NATO – to kdysi bývala podmínka zelených daná sjezdem. Kdysi jsem ji považoval za mrzutý kompromis, dnes není splněna ani ona, a přece se točíme: tři ze čtyř zelených ministrů ve vládě hlavní smlouvu o radaru podpořili, Ondřej Liška se bez dalšího zdržel.
Cítím se trapně. Trapně před občany, před voliči, trapně před Tamášem a před Bednářem. Trapně před sebou. A nejhorší je to ticho: zatímco v zahraničí plní radar a zprávy o zdravotním stavu statečných hladovkářů denně stránky tisku i minuty vysílacího času, naše noviny, rozhlas i televize ztichly.
Schválení radaru zaniklo v záměrném šumu: snad v Kosovu, snad ve zdravotní reformě, snad ve volební kampani. Vyloučit nelze ani to, že je to jediný úspěšný mediální počin Tomáše Klvani již ze záhrobí.
Také po srpnu tehdy nastávalo ticho, začínalo pozvolna, nejdříve umlkly Literárky, pak další tiskoviny, pak i lidé. Právě umlkání, dobrovolně nedobrovolná únava ze svobodné sytosti, a možná z přebytku naděje, je nejslabším odkazem našeho osmašedesátého.
Chceme-li se opravdu vyrovnat s minulostí, a že je k tomu letos výroční příležitost, zabraňme jejímu opakování. Dnešní dva Janové musejí žít.
Text vyšel v deníku Právo, 24.5.2008, v rubrice Publicistika, strana 6