Každé větší francouzské knihkupectví má svůj rudý koutek. Jakoby nic jsou v něm jeden vedle druhého seřazeni živí i mrtví klasici ve vzájemně se potírajících revolučních spisech vydávaných vždy znovu a znovu. Oproti některým antikvariátům u nás, kde lze dosud při troše úsilí některý ze svazků vydaných kdysi ve statisícových nákladech najít v pevných, zaprášených vazbách také, rozrůstají se tyto francouzské koutky navíc i dnes o nové tituly. V těch největších prodejnách jsou regály dokonce přehledně členěny podle konkrétní teorie a třeba jen o maoismu najdete půl tuctu polic – ten se k nám snad vyjma dočasného ohlasu v díle Egona Bondyho nedostal tehdy ani potom, z čehož nevím, zda vznikla větší škoda.
Většinou jde o velmi prudké monology, jak zavedl Marx, sarkastické až k obhroublosti. Mně to nevadí, skutečnost si zaslouží popsat, jaká je, ale vybral jsem něco jiného. Neobvyklého. Rozhovor dvou stárnoucích filosofů Alaina Badioua a Marcela Gaucheta na nikdy nestárnoucí rudé téma: Que faire? (Gallimard, Paris 2016). Oba jsou v českém prostředí známí: Badiou asi jako nejvýznamnější současný teoretik komunismu (např. Manifest za filosofii a jiné texty, Hermann a synové, Praha 2014) a reformista Gauchet nejvíc slavným Odkouzlením světa (CDK, Brno 2004). Co dělat?
Dnes tato klasická otázka, kterou si položit právě v onom klasickém smyslu znamená v našem intelektuálním prostředí jistou smrt, vyžaduje i v tom západním nejprve důkladně probrat především co nedělat. Z jedné strany, od Badioua, toto. Nebrat kanonické texty dogmaticky. Neobhajovat gulagy. Alespoň ne ty od konce dvacátých let dál. Nad úlohou násilí v dějinách vymezit otazník. Vrátit do nich subjekt, třebaže kolektivní, vyvarovat se dějinné, objektivní nutnosti. O moc dál Badiou naproti jít už nechce. Gauchet zas kolegiálně opustí srovnávání rudého a hnědého teroru à la Arendtová a vůbec koncept totalitarismu, který Badioua dráždí velice. A občas připustí dílčí pokrokovost některé chinoiserii, hlavně z období kulturní revoluce.
Teprve po tomto společném rituálu, podobném koupeli před hostinou, v němž došlo k přiblížení smyslu přisuzovanému jednotlivým teoriím a dějinným etapám v regálech rudého koutku, může začít diskuse o současnosti. I tu je nejprve nutno si popsat: žijeme spíše v éře konce impérií provázené opakujícími se krizemi kapitalismu, demokracie a liberalismu, jak popisuje svět Gauchet (to se tiskne i u nás), nebo v reglobalizovaném světě nikdy tak nerozepnutého kapitalismu, jehož krize nejsou ve skutečnosti krizemi, ale jeho vlastní povahou, jak oponuje Badiou? To první vidění umožňuje svět opravovat, to druhé jej musí nahradit světem jiným.
Více demokracie, říká Gauchet. Demokracie je protiváha ekonomické moci. Lze ji skrze ni poutat, postupnými kroky dosahovat ve společnosti stále větší rovnováhy a zastavit tak trend narůstání rozdílů. Proti demokracii je ekonomická moc až příliš dobře opevněna, namítá Badiou. Umí ji orchestrovat a když už nějaké opatření proklouzne, nasadí veškeré úsilí, aby jej zvrátila. Gauchet všechno uznává, demokracie se ale vzdát nechce.
Čili ani letos ještě není otázka Co dělat? uspokojivě zodpovězena. Myslím, že nepředpojatý čtenář s těmi nejlepšími úmysly se světem, a který čtenář takový není?, dá s chutí za pravdu kterémukoli z obou diskutujících, kdyby jen na dotěrné Que faire? opravdu odpověděl. Mnohý by ho i následoval. Jenže odpověď není. A tak svět mění knihy z docela jiných regálů a tyto ho jen popisují.
Text Matěje Stropnického vyšel ve čtrnáctidenníku Tvar, květen 2017.