Vše, co bylo napsáno a řečeno ve sporu šéfredaktora Práva Zdeňka Porybného a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, působí na první pohled jako spor o svobodu slova.
Vše, co bylo napsáno a řečeno ve sporu šéfredaktora Práva Zdeňka Porybného a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, působí na první pohled jako spor o svobodu slova. Všichni, kdo se považují za hlídače demokracie, byli také hned na pozoru a používali slova jako nepřijatelné, skandální, neomluvitelné. Když se však nařčení z možného budoucího ovlivňování inzerentů v neprospěch Práva odůvodní údajným negativním psaním o sociální demokracii a když se na to odpoví nařčením z ekonomických a morálních selhání a doplní se to standardní žádostí o omluvu a odstoupení, je to spíš hra na válku levicového deníku s levicovou stranou. Zájem inzerentů neklesá proto, že by do toho zasahovala sociální demokracie nebo jiná strana, ale proto, že firmy šetří kvůli hospodářské krizi, což nelze vyvracet loňskými tržbami, jak to činí šéfredaktor. Právo má v tomto sporu účelově ekonomický zájem: oživit poptávku po sobě samém distancí od ČSSD a tím si naklonit vládní kruhy. Sociální demokracie má v tomto sporu účelově politický zájem: začíná kampaň do Evropského parlamentu, a protože jí Právo bude během ní bezpochyby nakloněno, je vhodné zahájit ji popřením této spojitosti. Když totiž mluví Zdeněk Porybný a Jiří Paroubek o svobodě slova, je jisté jen jedno: ani jednomu o ni nejde.
Text vyšel v Literárních novinách 2009-11 na straně 3.
Publikováno online 12.3.2009