Při své listopadové státní návštěvě Řecka čelil český prezident nečekané pozornosti hostitele. K převzetí čestného doktorátu tamní univerzity mu přišlo několik desítek demonstrantů připomenout, že považují jeho antievropské názory za velmi nečestné. Pokusili se i zabránit mu ve vstupu na akademickou půdu, odradili však jen pozvané hosty a tak Václav Klaus přednesl svou zdravici prázdnému sálu. Viditelně v něm chyběli nejen zástupci aténského patriciátu, ale soudě podle toho, že se o protiklausovské demonstraci v českém tisku vyjma Haló novin nenapsala ani věta, citelně též čeští novináři.
Pár dní na to na svém kongresu obnovila prezidentskou rétoriku i celá ODS. „Evropská unie může bez problémů fungovat v současném smluvním uspořádání a připravit se na skutečnou reformu svých institucí a politik,“ schválili nám delegáti. Dali tak opětovně najevo, že přesouvání kompetencí na vyšší, byť i kompetentnější místa v unii je pro ně nepřijatelné.
Triumf ale přišel teprve během adventu. Rakouský parlament doporučil své vládě, aby využila „všechny mezinárodněprávní kroky, zejména podání žaloby na Českou republiku“ v otázce neplnění bezpečnostních dohod o Temelínu starých šest let. V Česku se hned usoudilo, že Windisgrätz stojí za hradbami. Zatímco rakouský tisk shrnul blokády česko-rakouské hranice v rámci odboje proti elektrárně v posledním půlroce lakonicky: čím dál méně transparentů, čím dál více buřtů, čeští politici bouřili, že po nás jdou. V rakouském parlamentu se na výzvě shodly všechny politické strany. Také reakce českých reprezentantů byla jednomyslná, s jednou čestnou výjimkou, o niž se zasloužila Strana zelených. Zatímco všichni straničtí předsedové hájili v ony dny pochybnou prestiž společnosti ČEZ, Martin Bursík trval na tom, že zájem našich občanů leží zmoklý a pocuchán nikoli v českobudějovické pánvi, ale jižněji v Melku. Neumřela tedy, jenom často spí zelená odvaha hájit obecnější lidský zájem před zájmem příhraničních politických bojůvek.
Jednou z vlastností jádra je, že má nadnárodní důsledky. Když nám náš Temelín bouchne, zbude z koncepce mitteleuropa společný kráter. Provázet se v něm bude česky a německy v amerických skafandrech. Pozoruhodné přitom zůstává, že zatímco rakouská kritika na adresu Temelína umí spojit všechny dobré Čechy v mohutný val lesů a hor, že totiž na Temelínu z nepochopitelného důvodu je nám lpět jako na jakémsi českém pokladu, proti vlastnictví českého tisku německými a rakouskými koncerny nikdo nic nenamítá. Nevidí se, když se Pasovští zakoupí v celém českém regionálním tisku, a to máme s tímto městem zkušenost druhdy neblahou, ale to se vidí, když se zelení ze stejných evropských pohnutek rozhodnou na post ministra zahraničí navrhnout nestraníka a českého občana Karla Schwarzenberga, ostatně příslušníka rodu v království zakoupeného dávno před prvním vpádem Pasovských. To se nejen vidí, to se odmítá. Zatímco tak Hrad denně pronajímá své skvostné a ostatně s českou státností podstatněji spojené sály za statisícové částky velkým firmám na předvánoční besídky s hudbou a tancem, zelení se nebojí postavit vedle svých kolegů z Rakouska v principiálním a svěže evropském postoji třeba i proti všem českým a nad to tento postoj stvrdit ministerským kandidátem, který je Evropanem dokonce i v neoliberálně srozumitelných pojmech, neboť je v několika evropských zemích pozemkovým vlastníkem.
Sedmičky na konci letopočtu bývají v české historii obdobím příprav myšlenek, sil a prostředků na revoluční roky s konečným číslem osm. Přál bych nám novoročně, aby naši politici pochopili, že státy obecně a už vůbec ne ty okolní, nejsou pro občany hrozbou, ale zastáncem proti mocnějším silám. Zelení ukázali, že to chápou. Uvidíme teď, kdo se přidá. Jde z toho na mě nemalé těšení.
Text vyšel pod titulkem Nový rok v poněkud upravené podobě v Literárních novinách 1/2007