Jak se tak snažím zmoudřet, dolehly ke mně dvě koncepce vděku.
V politice prý neexistuje, říkává Martin Bursík. Zaujalo mě, zapsal jsem si.
S radarem máme tu naopak podle Václava Havla spor o vděk Američanům. Proti letům 1918, 1945 a 1989, která má Havel jistě na mysli, kdy bylo Československu Američany pomoženo v rámci jejich vlastní širší koncepce zahraničněpolitické akce, je třeba stavět léta 1938, 1948 a 1968, kdy se tak nestalo.
V této druhé řadě let se Československo ocitlo v nouzi samotné, ale geopolitické zájmy USA ležely právě jinde. Tedy ve chvílích, kdy bychom pomoc měli získat v ničím předem neurčené exkluzivitě, tehdy nikdy nepřišla. Pomoc navíc, o níž říká Václav Havel, že ji USA dlužíme, poskytujeme Americe pravidelně: zúčastnili jsme se po jejím boku invaze do Afghánistánu po 11. září, byli jsme součástí tak nazvané koalice ochotných v Iráku, již dříve jsme podpořili bombardování Jugoslávie.
Vděk však, pokud už má v politice místo, pravím nemoudře, měl by se brát důsledně. Stejně i nedělitelnost lidských práv je jednou ze základních tezí zelené politiky.
Jeden vděk nám právě v těchto dnech hyne na Balkáně. Pokud si dobře vzpomínám, Bělehrad to byl, kdo chtěl vojensky pomoci před Mnichovem, kdo povstal ve statisících po našem únorovém převratu a znovu, když přijely tanky. Josip Tito byl při své návštěvě Prahy těsně před invazí vítán jako nejbližší spojenec a Jugoslávie se následného obsazení nezúčastnila, ani členem Varšavské smlouvy nebyla.
Dnes je Srbsko, nástupnický stát s týmž hlavním městem Bělehradem, všemi opuštěná země. A jaký vděk může čekat od nás?
Stanovisko vzniklé v únoru v zahraniční sekci SZ je jediným dosud oficiálním a praví se v něm: „Definitivní vyřešení budoucnosti provincie Kosovo nelze stanovit přinejmenším do doby návratu uprchlíků. Etnicko-národnostní profil provincie Kosovo se jejich případným návratem výrazně změní. Za současného stavu nesouhlasíme s uznáním případného vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku ze strany ČR. Podporujeme další angažmá EU při vyřešení konfliktu.“ Pro případné stranické krokodýlí nářky nad medializací nesouladu: píšu o tom proto, že stanovisko orgánu strany, byť poradního, je opět bráno za canc papíru, ministr zahraničí za SZ má jako obvykle jinou politiku. V rozporu s odborníky strany, jež jej do vlády vyslala, prosazuje pro kdysi vzpurné a dnes osamocené Srby konečné ponížení.
Uznání nezávislosti Kosova urychluje natolik, až se proti tomu postavila i v zahraničních otázkách netečná KDU-ČSL. Je to další příležitost ke spolupráci obou menších koaličních stran, zelení k situaci své stanovisko mají. Stačí, když k němu bude ministr za SZ alespoň přihlížet.
Pomáhat silnému zavání vypočítavostí, o statečnosti svědčí spíše projevený vděk spojenci zesláblému. Asi jsem zase nezmoudřel podle zadání.
Text vyšel v deníku Právo, 31.3.2008, rubrika: Publicistika, strana 6