Čtu teprve teď knihu, která vyšla poprvé už před třiceti lety, do češtiny ale nikdy nebyla přeložena a myslím, že ani nebude. Manufacturing consent Edwarda S. Hermana a Noama Chomského (Pantheon Books, New York 1988) je dílo, které se u nás nemůže líbit. Ani my jsme ho na novinářské fakultě vesměs nečetli. No tak jistěže jsou mediální obsahy ovlivňovány vlastníky médií. No tak jistěže jsou tito ale zase ovlivňováni prodeji a tedy svými čtenáři a inzerenty. Vše je tak ale dokonale vyváženo a kdo by bral média doslova. Na vysoké nám ex cathedra tohle shrnutí čtyř set stran anglické četby přišlo vhod.
Jenže chyba. Nedocenili jsme míru důvěry, s níž k mediálním obsahům přistupovali ve své většině léta jejich příjemci: čtenáři, posluchači, diváci. Byla dána tím, že se média sama světu představují vždy jako svobodná, nezávislá, bojující s byrokratickou mocí, stojící na straně lidí atd., jako média, jimž přece „nikdo nediktuje, co mají psát“. To není nový slogan, to je jen jeho v kontextu obsahů Parlamentních listů obzvlášť vulgární užití. Média se buď uměla tvářit jako svobodná, nebo vůbec zanikla.
No a Herman s Chomskym si v osmdesátých letech dali práci a zpracovali otravnou obsahovou analýzu pokrytí několika vojenských převratů za asistence USA ve středoamerických státech a války ve Vietnamu, Laosu a Kambodži v amerických sdělovacích prostředcích. Mohlo to být i kterékoli jiné téma. Nazvali „propaganda modelem“ způsob privilegování, jímž média pracují se zdroji a jímž udělují slovo. I kritika se do novin občas okrajově dostane a tím je vytvářeno zdání, že zpravodajství i komentáře jsou vyvážené a média svobodná.
Herman a Chomsky popsali, jak média vyrábějí souhlas se světem, jaký má být a je. Lidé těmto mediálním obsahům dlouho věřili, a pokud nevěřili, nemaje vlastní kanály, ignorovali ty oficiální a na demokratickou účast často rezignovali. Množství lidí, kteří svět okolo sebe nenacházeli v médiích popsaný v souladu s vlastní zkušeností, přibývalo, a triumf svobodných médií výroby souhlasu přinesl fakticky v čase mohutnou depolitizaci společnosti.
To, že celým západním světem otřásá už nějakou dobu silná vlna lidového kacířství, je obecně diskutováno. Nechce se věřit. Zejména ničemu oficiálnímu: nejprve programům stran, pak ani informacím v obvyklých médiích a nejdůslednější kacíři odmítají i klasickým způsobem získaná vědecká fakta. (Kante, vstaň, a napiš kritiku tohoto selského rozumu!) Jak se ale této ztrátě důvěry divit? Média popisovala stále více jiný svět, než který lidé znali.
Pracovně bych řekl, že tři faktory přispěly k vymanění se veřejnosti z vlivu mainstreamových médií nejvíce: slavné úniky, leaky, které zobrazily moc jinak, než se jak se v nich prezentovala, dále samozřejmě technologie, především internet a sociální sítě, jelikož umožňují vyrábění vlastních obsahů, jejich šíření a také výrobu vlastního souhlasu a nesouhlasu, a konečně jazyk politické korektnosti. Média postupně přestala mluvit o světě okolo jazykem, který by ho popisoval dostatečně krutě. Jenže lidé jej jako krutý zažívají. Souhlas vlastně vydržel docela dlouho, když si uvědomíme, že termín „doba postfaktická“ je starý teprve rok. Stinnou stránkou této emancipace je v její současné fázi vznik médií, která s fakty nakládají ještě mnohem hůře a bezohledně pracují na výrobě nesouhlasu. Pomalu už by si zasloužila přinejmenším otravnou obsahovou analýzu a pak i nahrazení médii, která nebudou vyrábět souhlas ani nesouhlas.
Tento květnový sloupek byl napsán do obtýdenníku Tvar. itvar.cz