Poválečný západní ekonomický systém založený na umírněném keynesiánství v Bretton Woods postavil do středu společnosti stát. Stát, který tu byl nově nejen od toho, aby chránil, ale aby vyrovnával majetkové rozdíly a zaopatřoval. Věřilo se, že přerozdělovaní strmého růstu je nejlepší záruka proti návratu fašismu i revolucionalizaci společnosti po východním vzoru. Jenomže v šedesátých letech docházelo postupně ke změně. Tohoto státu bylo najednou všude trochu příliš mnoho. Společnost, která skutečně bohatla rovnoměrněji než kdykoli předtím, se cítila státem poutaná a málo svobody jakoby pálilo víc a syčivěji, než dříve nízká životní úroveň. Osmašedesátý na západě – a bylo ho tam hodně a důležitého, neméně než u nás – je už o jiném: stará levo-pravá osa antagonismu práce a kapitálu, osa, o níž dnes patří k dobrému tónu mluvit co nejopovržlivěji, byla poprvé zpochybňována právě tehdy a to ve prospěch jiného nepřátelství: svobody a autoritářství. Michel Foucault byl první, kdo to viděl zcela ostře.
Věnoval postupně několik sběrných studií společenskému postihování jinakostí, vymezování hranic mezi dovoleným a zakázaným, mezi běžným a divným – v sexualitě, duševním zdraví, morálce. Zbanalizováno, došel k tomu, že normálnost není ani tak absolutní, jako spíš kulturně podmíněná. Asi to nebyl on, kdo vymyslel pojem diskriminace, klidně bych mu ho ale připsal. Stal se objevitelem a hned i mluvčím neobvyklého, vybočujícího, menšinového a menšinového v menšinovém.
Příliš mnoho státu, a zrovna i státu usilujícího o větší podíl všech na bohatství, nutně vede ale k hovění většinovým zájmům, takový stát pomáhá, ale jeho standardizovaná pomoc zestejňuje, tou všudypřítomnou péčí tak i utlačuje odlišné. A tak Foucault mění téma: od státu jako nástroje osvobození od ekonomického útlaku, ke státu jako zdroji společenského útlaku, od přerozdělování bohatství k přerozdělování moci.
Právě vhod se stává překvapivým spojencem těch ekonomů, kteří jako Milton Friedman chtějí stát zmenšit v zájmu byznysu. Společná ofenziva neoliberálních ekonomů a antietatistických filosofů, ve Francii označovaných též jako „druhá levice“, pluje od sedmdesátých let pod heslem svobody. Nejhutněji je u Foucaulta shrnuta v přednáškách z Collège de France akademického roku 1978/9 (též česky jako Zrození biopolitiky, CDK 2009).
Sborník Critiquer Foucault (Aden, Brusel 2014) editora Daniela Zamory, na který chci celým tímto textem vlastně upozornit, je výsostným nabouráním představy o úspěšnosti Foucaultovy strategie vzhledem k tomu, co následovalo. Spojenectví této druhé, nebo též nové levice (hanlivě a nepřesně dnes označované za neomarxismus) s liberálními ekonomy proti státu a levici klasické, třídní – byť bylo v míře sedmdesátých let jen dočasné, nikdy ale nepřestalo zcela – stát jako nástroj přerozdělování bohatství skutečně úspěšně oslabilo. Umožnilo a oprávnilo v osmdesátých letech politický návrat předválečných a vlastně ještě předkrizových receptů na oživení ekonomiky: rázného snižování daní, příjmových i majetkových, rušení sociálních systémů, privatizaci celých odvětví, služeb i bydlení třeba. Tedy v úhrnu: toto spojenectví a politika jím teoreticky připravená – i Foucaultem, dokládají autoři – znovu znejistila většinovou společnost a obnovila v ní sociální konflikty. Nárůst nerovností a koncentrace bohatství je od té doby opět na strmém vzestupu, stát je však diskreditován a levice s ním. I ta nová. A ta snad ještě víc.
Tento únorový sloupek o sborníku Critiquer Foucault byl napsán do obtýdenníku Tvar. itvar.cz