Mám rád výročí. Poskytují skoro dobrý důvod napsat o něčem, co by jinak vypadalo nahodile nebo umanutě. A je to právě pětadvacet let, co byla u nás otevřena první restaurace McDonald´s. Ve Vodičkově ulici kousek od Václaváku prodává hamburgery s kolou i dneska. Téměř souběžně vstoupil i u nás do kin film Zakladatel (USA, 2016) a ještě se promítá. Tak tentokrát o tom filmu. Zakladatelem z názvu je totiž muž, který udělal z malého fast foodu v Kalifornii symbol kapitalismu předdigitální éry.
Příběh tohoto vzestupu bych rozdělil do třech částí: na počátku byli dva bratři. Venkovští balíci sice, ale řekli si: zákazník nemá čekat. Jídlo bude tak jednoduché a jeho jednotlivé ingredience tak předpřipravené, že ho jen sestavíme. Tady leží už rozevřené housky, tady přesně navážené maso, tady vždy stejně tenké okurčičky, akorát jedno vymáčknutí z kečupu, půl kola cibule má zas místo tady. Ne tady – tady, o čtvrt metru vedle. Ani vteřinu neztratíme přebíháním od kečupu k housce a zpátky k okurčičkám. Maso se smaží také na vteřinu přesně dlouho, v ruce ne s vařečkou, ale se stopkami. Linku si nakreslili, aby zjistili, jestli do sebe její fáze nikde nevrážejí. Otevřeli – a namísto, aby strávník čekal na jídlo, čekalo jídlo vteřinu, dvě na strávníka. Dlouho akorát tak, aby se prskající olej utišil. Tak zavedli bratři McDonaldové automatizaci do kulinářství.
Už tehdy byla nabídka omezena. Jedním způsobem kořeněný karboš v jedné housce, jedna kola. Bratři chtěli ještě dělat koktejly a objednali několik mixérů na ovoce. Obchodního cestujícího s mixéry Raye Kroce objednávka zaujala a nechal si obchod vyložit. Teprve on je zakladatelem. Přiměl totiž bratry, aby s ním sepsali smlouvu, on že jejich inovaci rozšíří ze San Bernardina do dalších měst. Principem byla od začátku frenšíza: koupíte si licenci a pak už pracujete na sebe. Musíte ale dodržovat vzdálenost okurčiček od kečupu, vteřinovník při grilování a omezený sortiment jednoho burgru. Kdo začal prodávat i vařenou kukuřici, tomu licenci sebrali. Tato expanze znamenala znovu něco ne jen množstevního, ale novou kvalitu: standardizaci. Ten hamboš (jak umí čeština krutě potykat!) bude na milimetr stejný v Kalifornii jako v Utahu a co teprv v Texasu, no také tak.
Ray Kroc chtěl ale vydělat. Totiž ne vydělat. Vydělávat. Licenční poplatek šel z většiny bratřím a jeho podíl stěží uživil. Zisk mu konečně přineslo náhodné seznámení s realitním makléřem, který řekl: výrobní linka je to, co dělá z McDonalda nový způsob stravování. Vydělá hodně, protože je rychlá, ale omezená jedním místem. Frenšíza je způsob, jak se šířit a zachovat u šíření standardizovanou jakost: po zaplacení licence jde všechen zisk majiteli pobočky, i ten tedy kvalitu potřebuje udržet. Jak má ale vydělávat zakladatel? Stane se obchodníkem s realitami. Každá nová prodejna musí někde stát, zkupuj tedy vhodné parcely a ty pronajímej jako podmínku licence. Teprve majetek a kumulovaný příjem z něj, ne výrobní linka ani řetězení poboček, umožnila Krocovi postupně investovat a rozšířit podnik do celého světa. Ne jídlo, jeho chuť. Ani už ne rychlost. Až akumulace spojená s rentou z pozemkového vlastnictví umožnila expandovat a ovládnout.
Nakonec mne tolik netrápí, jestli bylo všechno přesně tak, jak film popisuje. Důležité je, že se to takto mohlo stát. Rád nerad tomu na vteřinu od okurčičky ke kečupu vlastně věřím, aniž si kladu otázku po tom, jestli mi jídlo chutnalo, jak vzniklo, kolik bere brigádník se stopkami a proč můj pás halí pneumatika. A v tom je ten symbol.
Text Matěje Stropnického vyšel ve čtrnáctidenníku Tvar, duben 2017.