Koaliční smlouvu mezi ODS, lidovci a zelenými prezident Václav Klaus označil za realistický průnik volebních programů tří zúčastněných politických stran, což není dobré znamení.
Tento pohled do koaliční smlouvy mezi ODS, lidovci a zelenými má jediný účel: ukázat, co do něj zelení prosadili a v jaké podobě. Nutno říct hned úvodem, že text koaliční smlouvy je velice umně napsán co do nejasnosti. Proto asi se většina komentátorů shoduje na tom, že zelení prosadili mnoho. Skutečně se v něm objevuje až nevídaně prezidentem zapovězených slůvek jako třeba neziskový sektor či alternativní energetické zdroje. Může to však být i tím, že volali-li mnozí po zelených, volali po nich ne kvůli konkrétním bodům jejich programu, ale spíše z neurčité touhy po změně. Na tu zelení zřejmě vyhráli a na tu také doplatí, nenaplní-li ji.
Když zmizel boj s politickou kulturou, který chtěli zelení vést ještě v roce 2004, vyhlásil se boj kamionům. Kamiony na železnici, určující téma zelených ambicí, se do textu dostaly ve větě: „Vrátíme regulaci jízdy kamionů do stavu před 1. 7. 2006.“ To není legrace, že chce koalice obnovit tři dny neplatný stav nákladní dopravou zcela zacpaných dálnic, který byl lidoveckým úsilím těsně před volbami ještě zatížen povolením jízdy i o víkendu.
Na ekologickou daňovou reformu si smlouva vyhradila šest a půl řádku a do titulku připsala do závorky vysvětlení: spotřební daně energie. Ano, jde ne o ekologickou daňovou reformu, již zelení slibovali, ale o ekologickou daň. Cílem mělo být, aby ti, kdo vydělávají násobně mnoho či obdobně znečišťují, odváděli i poměrně více než ti, kdo vydělávají méně nebo žijí skromněji. Domnělá koalice ale plánuje „uplatnění zásady jednotné sazby daní“ a „jednotnou sazbu daně z příjmu u fyzických i právnických osob“. To je bez ohledu na výjimky, jež beztak EU nepovoluje, rovná daň, dálniční obchvat zeleného programu, ač se jí ve smlouvě říká třeba jediná. Mimo všechna očekávání smlouva dokonce dvakrát zmiňuje diskriminační předvolební slib ODS uvažující jednoroční daňové prázdniny pro živnostníky. Vyživovat je mají zaměstnanci. Zatímco úředník ministerstva bude ještě v srpnu pracovat na státní pokladnu, podnikatel pojede už v březnu na Kanárské ostrovy, budou-li mu tedy dost letecké.
Zatřetí chtěli zelení chránit spotřebitele, snad se jim to za pomoci vůbec poslední programové věty smlouvy: „Zvýšíme úroveň ochrany spotřebitele“ povede.
Zpoplatněná svoboda zaručena
Vezměme ale po úvodní přehlídce priorit text popořadě. Od politicky eurofobní ODS nepřekvapuje, když se text k projektu Unie hlásí a chce ji vytvářet takovou, „která zajistí, že půjde o projekt úspěšný“. Má na mysli její ekonomickou úspěšnost, jak rozvádí i dále: „Chceme EU otevřenou, srozumitelnou lidem, demokratickou, efektivní a globálně konkurenceschopnou.“ Netřeba být zastáncem Unie nedemokratické a neefektivní, aby bylo jasné, že sociálně či environmentálně citlivá být podle autorů smlouvy rozhodně nemusí. Protože ODS považuje evropskou ústavu dlouhodobě za mrtvou, není o ní ve smlouvě ani zmínka.
Další věty zahraniční kapitoly sledují namísto zájmu království zájem poplužního dvora. Možná koalice tak chce, „aby ČR mohla v maximální míře profitovat ze svého členství v EU“, chce se soustředit „na vybudování efektivního modelu ekonomické diplomacie“ jako základu zahraniční politiky ČR, a dokonce bude „prosazovat liberalizaci světového obchodu“! I jen tyto tři věty by všem zeleným na světě znemožnily další koaliční spolupráci, protože jsou nejhorlivějšími zastánci EU a její politické ideje jednoty v rozmanitosti, protože svou zahraniční politiku bez rozdílu zakládají na posuzování dodržování lidských práv a protože chtějí světový trh účinně regulovat tak, aby soukromé neomezovalo veřejné.
Hned první věta další, občanské kapitoly může stát zelené jejich krátký život. Zní: „Vytvoříme maximálně svobodný prostor pro aktivity občanů, spolků a neziskového sektoru.“ To je, jako kdyby lidovci zaručili svým voličům, že udělají maximum proto, aby kostely zůstaly otevřené v neděli i v následujícím volebním období. Mají-li zelení někde svou drobnou kmenovou voličskou skupinu, dvou a půl až tříprocentní zatím, je to v oblasti neziskové. „Svobodný prostor“ neziskovkám ale znamená v překladu: Dělejte, co budete umět, přispívat vám nebudeme, ale pendreků a vodních děl se bát nemusíte.
Následuje jeden z těch úspěchů zelené politiky v textu, které jsou dány především žalostným výchozím přístupem těchto koaličních partnerů. Dvojice vět: „Média vnímáme jako součást kultury. Zachováme duální systém elektronických médií“ znamená toto: média nejsou zboží jako každé jiné a nebudeme privatizovat veřejnoprávní televizi. To je levicová samozřejmost, ale v neoliberálních kruzích partnerů zelených jde o významný závazek. Vůbec největší úspěch zelených v textu následuje v podobě slibu nezavedení školného, byť je ponížen o zahájení diskuse o jeho možnosti. I to je bod, na němž by zelení za spolupráce s jinými partnery nemuseli uronit ani kapku směnné diplomatické krve. Kapitolu uzavírá pro zelené debakl v podobě zmínky o kultuře ve třech bodech: postupném navýšení této kapitoly v rozpočtu na procento, opravě rozpadajících se zámků a smlouvy s Vatikánem. Vzhledem k tomu, že zelení chtěli podporovat rozvoj živé kultury a diferencovaně jej financovat jedním procentem z rozpočtu, a budou smět tak svépomocí opravovat venkovské kostelíky, je jakákoli kulturní politika v nedohlednu.
Funkční trh s nemocnicemi, než je vezme velká voda
Smlouva obsahuje i několik pro korupcí prolezlou ODS neškodných návrhů na její kontrolu. Text kapitoly právní stát bez korupce je ukázkou toho, jak korupce vzniká, jak stínová a ohebná je. Úmyslem koalice bude „trvat na důsledném a objektivním vyšetření všech případů korupce“, její boj bude založen na prevenci, průhlednosti a postihu. Asi tím myslí očkování, rentgeny a studené sprchy. Za plánem reformy policie ve vedlejší větě zmiňující „zlepšení materiálně-technického zabezpečení policie“ cítím nové lampasy a fedrpuše nebo také kamerové systémy na každém rohu. Rozhodně tu není ani slovo o tom, že by každý policista měl umět číst a psát i jiné textové soubory než pokutové bloky.
Z v úvodu diskutované ekonomické kapitoly stojí za přesnou citaci ještě její poslední věta: „Pro zajištění stability a rovnosti poskytovatelů dojde ke zrušení zákona o ‚neziskových nemocnicích‘.“ Je to jediná věta, na kterou jsem nucen otevřít volební program zelených, který znám jinak zpaměti, a rozpor citovat doslovně: „Zelení prosazují vznik a rozvoj koncepčně definované ‚páteřní‘ sítě veřejných neziskových zdravotnických zařízení.“ Ať už je to ve vší složitosti s neziskovými nemocnicemi jakkoli, těmto zeleným razítkům prostě došel inkoust.
Pojmenování zeleného programu Kvalita života se dostalo do názvu poslední kapitoly smlouvy. Koaličním partnerům se podle dodatku k názvu „ve městě i na venkově“ zřejmě nepodařilo vysvětlit, že se pojmem míní kvalita života na světě. Koalice chce urychleně dobudovat dálniční síť, zelení chtěli původně zamezit výstavbě dálnice D3 už rozestavěné. Železniční doprava nebude zvýhodňována, jak doufá zelený program, ale reformována tak, aby byla konkurenceschopná, což znamená rušení ztrátových spojů.
Stěžejní prvek trvalé udržitelnosti, základu zeleného světonázoru, obnovitelné zdroje energie, jsou zmíněny v lakonické větě: „Podpoříme výzkum a vývoj alternativních energetických zdrojů.“ Ano, vedle toho, že se bude čtyři další roky spalovat a štěpit, bude se také zkoumat, kudy fouká vítr. Do další věty mohou všechna média shrnout zelený úspěch: „Zachováme územní limity těžby hnědého uhlí a nebudeme prosazovat výstavbu nových jaderných bloků.“ Bylo ale s ohledem na neaktuálnost obou hrozeb od koaličních partnerů vyděračské tato témata na jednání přinést. Zde však nešlo ustoupit, muselo se krvácet. Zmínka pak o zabezpečení realizace protipovodňových programů ke konci celého textu dává jedinou naději: že se nepodaří zbylá přírodní koryta řek zabetonovat před letošní letní povodní a že celý návrh vezme červencová voda.
Nedostatečná síla ropných koní
Zelení se radují. Mají poslance, šanci na ministry, splatí dluhy a ještě zbude. Měli program, který mohli zkusit prosazovat, kdyby se nezalekli zuřícího antikomunismu, co víc, kdyby se k němu nepřidali. Psali mi po volbách zelení z různých částí Evropy: blahopřejeme k poslanecké sto šestce. Čtete dobře, měli za samozřejmé, že zelení budou v nějaké formě spolupracovat s přirozeným partnerem sociální demokracií, byť by to byl i Jiří Paroubek, že budou přísně mluvit s dlouhodobě nejzelenějšími českými poslanci, což jsou, smí-li se to vůbec napsat, poslanci KSČM. Když pak do Sněmovny vcházejí happeningově se slunečnicí, aby byli jiní, přestože už stihli prokázat, že budou jen jiní než zelení, je z jednoho velkého snu velké pusto. Svůj sen zradili i takoví prokazatelní zelení jako Ivan Dejmal nebo Eva Vavroušková. Obelhali se šesti lavicemi, možným etablováním zelenosti v budoucnu a právě, když nejvíce prohráli, mají své celoživotní úsilí za úspěšné.
Avantgarda se vedle zeleného napřed řídila i tím, že je pro všechny. Restaurace naopak hájila privilegované zájmy některých. Koaliční smlouva ODS, lidovců a zelených chce zajistit zelené napřed jen některým. Zpoplatněné dálnice se stromořadími. Koalice chce restaurovat finanční elitu a k již zavedeným požitkům jí jako nový artikl nabídnout čistý vzduch a prostor oddělený od chudoby. Až pozná tato restaurační avantgarda, že váha, již nechala za vozem, je těžší, než utáhne výkon ropných koní, na zelené v ní už nikdo nevzpomene. Chtěli radit placenou kvalitu, místo skromné dělby. Pryč s nimi takovými.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-27 na straně 3.
Publikováno online 7.7.2006