Barack Obama zrušil radar.
Měl všechny nevýhody účelových zbrojařských projektů. Byl drahý, a tedy neospravedlnitelný v době hospodářské krize.
Byl neúčinný, a tedy nepoužitelný pro potřebu případné obrany před skloňovanými hrozbami. Zvyšoval napětí, a byl tak nevěrohodný pro odzbrojovací úsilí americké diplomacie po vítězství demokratů. Vyvolával odpor americké i naší veřejnosti a prezident Obama je větší demokrat než politik. Sem chci ale psát o něčem jiném než o mrtvém projektu.
Byl leden 2007 a zelení byli ve vládě den, když přišla první zveřejněná nabídka USA Česku radar zde postavit. Jakkoli jsme měli v programu jasnou větu znění: nepodpoříme výstavbu žádných vojenských základen na našem území, začal ministr zahraničí nominovaný do vlády sekretariátem SZ, Karel Schwarzenberg, radarovou základnu prosazovat.
Do měsíce strhl se okolo radaru zelený sjezd, kde o čtyřicet ze tří set hlasů zvítězilo uměřené stanovisko Ondřeje Lišky podporující radar jen pod NATO, před mým odmítnutím projektu i (ač neformulovaným, ale vládě pak hlasem „pro“ potvrzeným) Bursíkovým jeho úplným přijetím v bilaterální podobě.
Zde byl tehdy otevřeně rozpoután a až dnes, zánikem nabídky, s konečnou platností zahlazen vnitrostranický konflikt, který nikdy nebyl v prvé řadě sporem mocenským, ale vždy ideologickým.
Jeho podobou byl spor Martina Bursíka s republikovou radou o vnitrostranické referendum a kompetence vykládat usnesení sjezdu, jeho podobou byl teplický sjezd v září 2008 a likvidace opozice. Jeho důsledkem byl pak pád preferencí SZ, rozklad poslaneckého klubu i pád vlády a nakonec odchod Bursíka z vedení strany.
Po tomto odchodu dochází pozvolna ke sjednocování a konec tématu radar mu velmi pomůže. Zelení se nyní mohou reformovat, aniž budou muset dělat tlusté čáry zapomnění.
Nadále musí být zřejmé, že ačkoli konzervativní strany mají možná nazelenalé předvolební billboardy, a sociální demokraté i nazelenalý volební program, po volbách se skutečná zelená politika pozná vždy a jedině podle dvojího: je zcela důsledně protijaderná a zcela důsledně mírová.
Od sametové revoluce nevznikla v českých poměrech silnější, přesvědčivější a úspěšnější hnutí než protijaderné a protiradarové. Oběma se bez sponzorů zato navzdory nejvlivnějším lobby: energetické a zbrojní, podařilo formulovat jasný a aktuální program, oslovit veřejnost, získat ji v mnohém na svou stranu, jak dokládají statisíce podpisů pod peticemi, ve svém zápase vytrvat a uspět.
Jako velikášské působily začátky obou úsilí. Soupeř zdál se goliášský. Malověrní byli však ti, kdo mysleli, že hnutí odporu nic nezmůže. Naopak: ukázalo se, že svobodu lze uskutečňovat i ve velkém.
Text vyšel 21.9.2009 v deníku Právo