Ve své první knize Bez loga (česky 2005) přišla kanadská novinářka Naomi Kleinová s myšlenkou, že největší firmy už neprodávají ani tak zboží, jak pocit toho zboží vyjádřený značkou. Coca-cola není ani tak sladký nápoj, jako samo štěstí. Prýští voda, jste s přáteli, bavíte se a smějete. To, co skutečně pijete, vám chutná víc proto, co to znamená, než co to je. Tak i s Trumpem, píše Kleinová v na podzim vydané knize No is not enough: Defeating the New Shock Politics (Penguin Random House, London 2017). Trump je hlavně značka.
Síť hotelů Trump vznikala ani ne tak, že by je Trumpův development skutečně stavěl, ale tak, že si hotely již stojící koupily příslušnost k této síti. Značka Trump říká: Věřte mně, protože já je vochcal a teď jsem pán! Veškerá víra v nápravu od mluvících hlav, které tvrdí, že budou poctivé, že nepokradou a nesesmilní, je v éře Kleinovou nazvané ultimate capitalism pryč. Věřit jde jenom tomu, kdo říká: co chci, to si vezmu, sáhnu pod triko a prohmatám, vysměju se mrzákovi, vlepím jí facku, řekla si o to, když mi chutná, krkám, to jsem já. Vím, že ti ubližujou. Samej šéf a furt buzeruje. Peněz málo, respekt žádnej. Černoši všude rozlezlí. Kdo chceš vyhrát a bejt pán, dělej to jako já. Znovu chlap.
Kleinová v knize ukazuje v retrospektivě, jaká politická rozhodnutí stavěla ultimate capitalism, v němž je člověk villonovsky znovu člověku vlkem, cestu. Keynesiánský svět solidární společnosti se rozpadl tehdy, když Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem prosadili jako veřejný zájem sobectví. Pravice má jednu paradoxní výhodu. Když žádá štíhlý stát a nabízí za to méně dohledu a víc svobody, tvrdí zároveň, že je stát vždy horším hospodářem, než soukromník. A tak že i školy a nemocnice a silnice a věznice, líp postaví a bude za úplatu provozovat komerční sféra, protože stát je z principu zkorumpovaný, politici přihrávají zakázky spřáteleným firmám a i kdyby ne, stejně by vše postavil pomaleji a nákladné na provoz. Její nekonečná výhoda spočívá v tom, že když stát spravuje ona a ten je zkorumpovaný, zakázky se přihrávají, vše jde pomalu a draze – je to opět vina státu a nikoli té pravice. Čím je pravicová vláda zkorumpovanější a neefektivnější, tím víc se o státu potvrzuje, co sama předem říkala. Proto je ho potřeba znovu méně a tak donekonečna.
A tak daně klesaly hlavně velkým firmám, stát skutečně zprivatizoval zajišťování mnoha veřejných služeb a škrtal v dávkách. Po letech se této politice začalo říkat neoliberalismus a kritici tvrdí, že hanlivě.
Na konci téhle jízdy, která stát jako garanta materiálních podmínek svobody vymazala z povrchu, prodává Trump sebe sama pod heslem Make America great again. Vrátit výrobu do USA. Zajistit znovu práci. Opět vládnout světu. Ruší regulace, daně korporátu chce snížit na patnáct procent. Kleinová ukazuje, jak jeho vlastní podnikání je založené na tom, že daní jinde, místo výroby jen opatřuje značkou a zaměstnance bere jako loosery. To jeho voliči nevidí. Vidí, že on všechny šéfy a pak fízly vochcal a proto se stal sám šéfem – a to samé si přejí udělat také.
Trumpova politika, popisuje autorka, dopadne nejvíc na jeho voliče a bude je znovu bolet. Ono No z názvu knihy je odmítnutím jeho politiky strachu ze společného (tj. státu) i z jiného (tj. z jiných lidí) zároveň. Co je ale potřeba, a ona to formuluje v kolektivním manifestu Skok v závěru knihy, je znovu jasně vědět i čemu a jak říct ano. Což, uznávám, zní řečeno takhle zrovna u nás trochu potměšile.
Text Matěje Stropnického vyšel ve čtrnáctidenníku Tvar, leden 2018.