autor: Ondřej Čížek, zpravodajský server olomouc.cz, 25.4.2010
S novinářem a politikem Matějem Stropnickým o squattingu, současnosti a budoucnosti médií hovořil během festivalu Academia Film Olomouc Ondřej Čížek.
V rámci mimořádně vyvedeného pětačtyřicátého ročníku festivalu populárně vědeckých snímků AFO se minulý pátek uskutečnila zcela ojedinělá diskuze na téma squatting. Pozvání přijali jak zástupci z řad squatterů samotných, tak celá řada dalších hostů včetně exministra pro lidská práva Michaela Kocába, publicisty a anarchistického aktivisty Ondřeje Slačálka a právě Matěje Stropnického. Náš rozhovor u squattingu nekončí, za debatu stojí i současný vliv a stav našich médií. Přece jenom se ke slovu dostává nejen dlouhodobý člen Strany zelených, ale také aktivní novinář, současný editor Deníku Referendum.
Noc v Bartolomějské
Co to pro vás znamená, když se o někom řekne, že je squatter?
Squatter je člověk, který zkouší, co vydrží, a zároveň, co vydržíme my okolo něj. Něco hlásá, a hned se podle toho chová, což je drzé samo o sobě. Žije střídmě, kolektivně a ke společnosti je kritický. Na první pohled nemusí být vůbec poznat, nemusí mít nutně dredy, mikinu s kapucou nebo číro, a už vůbec ho nepotkáte s krabicovým vínem. Ne, že by neměl smysl pro humor, ale je to vážný člověk, vážný ve smyslu, že bere svět vážně. A podstatné je, že není vlastníkem, je především občanem. A to je vzácné.
Proč je u nás squatterství vnímáno pořád tak negativně? Je to čistě vinou médií?
Volný trh a společnost odvozená od jeho principů si jako svou elementární hodnotu chrání soukromé vlastnictví a na něj se v konečné fázi vždy odvolává. A squatter zpochybňuje právě tento fundament, čímž delegitimizuje, podkopává sám základ naší většinové současnosti. Obhájcům statu quo, tolik zdatným v absorpci jakékoli kritiky, se squattera nedaří začlenit, je to zkrátka průduch do jiného světa. Co se týče médií, jsou to prostě na prvním místě také jen korporace a odtud pochází i jejich podstata, média totiž hájí, co je dobré pro jiné korporace, pro velký byznys. Tomu squatter oponuje, nemůže být přijatelný.
Sám jste se zúčastnil akce na podporu squatterů na Albertově ulici v Praze, kterou se policisté snažili rozehnat. Jak celý ten zátah probíhal z vašeho pohledu, zasahovala policie přiměřeně?
Účastnil jsem se náhodou. Nejsem squatter, ale zajímalo mě jako novináře, jak probíhá zábor domu, který den předtím ohlašoval plakát v jedné kavárně, kde jsem se nějak vyskytnul. Zákrok policie byl zbytečný, orientoval se totiž především na zcela poklidnou demonstraci před zabraným domem. Nás, kteří jsme tam v počtu několika set stáli vzorně mimo hlavní komunikaci, policie vytlačila do vozovky, aby pak mohla tvrdit, že blokujeme dopravu. Když jsme se odmítli rozejít na výzvu, která však nebyla odůvodněna, rozehnali nás pendreky a slzným plynem.
Vrátili jste se zpět?
Každý, kdo tam byl a váhal, se musel v tu chvíli se squattery solidarizovat, a tak jsme je samozřejmě šli podpořit znovu. Přitom nás policisté zadrželi a odvezli do Bartolomějské, na ono slavné výslechové místo, kde byl zavřený Havlíček i Havel. Celé to bylo naprosto směšné, protože my nic neprovedli, ani významného a už vůbec ne zločinného. Také nás ráno propustili a už se neozvali.
Serióznost v menšině
Sám jste novinář, myslíte, že u nás dochází k čím dál větší bulvarizaci médií? Nebo stále přežívá také serióznost?
Brigádně jsem půl roku pracoval v archivu Národního muzea, v oddělení novin a časopisů, které sídlí v bývalém Místodržitelském letohrádku ve Stromovce. Naskenoval jsem obálky od všech periodik, co u nás vyšly od počátku až do sametové revoluce, mnohé jsem díky tomu prolistoval a z toho vím, že bulvár tu byl v nějaké podobě vždycky, jen se měnil jeho výraz. Drby z obrozeneckých salonů vystřídaly prvorepublikové kokainové skandály, ty pak kriminalistika Večerní Prahy za totáče a dneska, to každý zná. Bulvár sám o sobě, ať si je, horší je právě bulvarizace těch, kteří se vydávají svéhlavě za seriózní, ale ve skutečnosti už dávno přešli na infotainment a bez názorného příkladu plačící babičky svým divákům či čtenářům neumějí zajímavě popsat ani povodeň. Přežívá jistě i serióznost, ale je menšinová, což je zřejmě její osud.
Jaká je podle vás budoucnost novin? Myslíte, že tištěné noviny zaniknou a ke zprávám se budeme dostávat čistě přes internet?
Nejsem zrovna prognostik, ale kdybych měl popsat, co se již dávno děje, řekl bych, že průběžné zpravodajství sleduje už dnes většina lidí z internetu. Tištěná média události třídí, reflektují, komentují a také, což internet může jen omezeně, neboť mu chybí prostředky, sama zjišťují, dělají investigativní práci, což může dělat jen ten, kdo má objemnější rozpočet. I internetu ale narůstají příjmy z reklamy, takže postupně přebírá i tuto úlohu.
V internetovém Deníku Referendum, kde momentálně působíte coby editor, je zkušenost jaká?
Pokoušíme se o něco, co se na českém internetu v oblasti zpravodajství moc nedělá. Vybíráme totiž čtenáři to podstatné, záměrně nepíšeme o všem. Tímto směrem půjdou časem mnohá periodika na netu, ale myslím, že tištěné noviny zůstanou nadále. Přece jenom jsou místa, kde se prostě čtou papírové noviny pohodlněji.
Politika = nejistá živnost
A co úroveň zájmu našich médií o kulturu? Z většiny novin a televizních stanic mizí alternativa, přednost dostávají komerčnější záležitosti. Je to tak v pořádku?
Noviny, které samy podléhají bulvarizaci, a to je u nás celé Lidové Právo Dnes, jak tomu u nás v Referendu říkáme, nemají vlastně právo tisknout opravdu seriozní uměleckou kritiku. Když jsou samy součástí šoubyznysu, jak by ho mohly kritizovat? Těžko lze informovat o senzaci nového makeupu Zaca Efrona a ve sloupci vedle příkře proškrtávat dramaturgií vinohradského divadla. To je jaksi buď anebo. Buď jsem list, který je přísný, a začíná s tím u sebe, nebo chci hlavně zvyšovat prodej sekaček Jiřky Bohdalové a to pak mění úhel pohledu: musím všechno zahrnout do postmoderního balábile bez kritérií. Okrajovost kultury je tedy věc běžná, kultuře samotné by serioznější péče ovšem prospěla, protože by s kvalitní kritikou, neřku-li s uměleckou teorií, mohla růst do vyšších poloh.
Myslíte, že by se to pak novinám vyplatilo?
Takové investice by se jim určitě vyplatily, například co by dnes daly jakékoli noviny na světě za rozhovor s Milanem Kunderou? Pět milionů korun? Velmi pravděpodobně, a dobře by udělaly, protože by jim to zajistilo citovanost po celém světě na příštích deset let. Ale naštěstí to Kundera neudělá, nemá k tomu důvod. Neustálým informováním o zbytečných, povrchních lidech noviny jen stále dokola potvrzují, že jsou jen na jeden den. Celý den se píší, ráno vyjdou, a zahodí se, než se dojede do práce. Tomu ostatně odpovídá obsah.
Pokud byste stál v čele Strany zelených, jak byste se jakožto novinář-politik postavil k „náhubkovému zákonu“?
Není důvod dávat nikomu žádný náhubek, ať novinářský pes štěká, vždyť stejně ani nekouše.
Na jedné straně už řadu let působíte v politice, stejně tak se tedy pohybujete v novinařině. Baví vás oboje, chtěl byste i v budoucnu být za novináře-politika?
Politika je nejistá živnost, ten, kdo si v ní chce zajistit úspěch natrvalo, ten ji nikdy nebude dělat poctivě. Už jsem byl dvakrát ve vedení zelených a vždy mě zase po nějaké době smetla vlna konformistů, přátel drobných krůčků vpřed a velkých úkroků. Také jsem byl rok zaměstnán ve sněmovně, ale odešel jsem sám, když jsem viděl, že je splněno to hlavní, čemu jsem přišel pomoct, což byla snaha zabránit výstavbě radaru. Mezitím se musím nějak živit, a tak dělám noviny.