•Strana zelených si bude o víkendu volit nového předsedu.
•A tím by se měl stát Matěj Stropnický už proto, že kolik dalších zelených znáte?
•Stropnický má navíc za sebou komunální úspěchy v Praze 3 a už přes deset let pozoruhodně říká a dělá totéž jako dnes.
Zapomeňte prosím na chvíli na tu univerzálně moudrou, tedy většinou úplně nesmyslnou teorii „polibků smrti“. Mohlo by nám být úplně jedno, kdo se stane předsedou Strany zelených. A taky je. Ale stejně by si zelení měli teď o víkendu za předsedu zvolit Matěje Stropnického, protože jim nic jiného už ani nezbývá. Je to risk, ale pro stranu, která se už hodně let veze po skluzavce dolů, jiné východisko není.
Zelení jsou strana, která dělá „ty správné věci“. Stane-li se předsedou muž, musí být první místopředsedkyní žena. Kvóty se tu dodržují i při sestavování kandidátek, jezdí se vlakem a na kole, ctí se tu evropské hodnoty jako tolerance, solidarita, respekt k odlišnosti, samozřejmě šetrnost a trvale udržitelný rozvoj, s nejvyšší vážností se bere globální oteplování.
Což nemá být ani příliš ironický výčet, protože celkem pro dost lidí jsou to důležité hodnoty. (Pomiňme teď, že uvnitř strany se zelení dokážou porvat a podrážet jako sociální demokraté v nejlepších letech.) Jenže pak taky potřebujete někoho, koho za těmi slovy a slogany bude pořádně vidět, protože když jste takhle zásadoví už spoustu let a s jednou výjimkou, o níž bude ještě řeč, to nikoho moc nebere, problém bude asi v něčem jiném než v úhledném programu.
„Mladý Stropnický“, jak se mu říká − zřejmě aby bylo hned jasné, jaká je to výhoda mít za otce známého herce a politika −, je složitá postava. Povypráví vám o tom každý, kdo s ním v politice někdy vyjednával, nebo dokonce vládl. Tak to chodí. Stropnický taky leze spoustě lidí na nervy úplně vším: tím, co říká, jak to říká, jak u toho vypadá. To mimochodem znamená, že ho někdo zná − kolik teď mají zelení vlastně politiků známých mimo jejich volební obvod a stranickou organizaci?
Je ale ještě jeden důvod, řekněme „ideový“, proč by si Matěj Stropnický zasloužil šanci ukázat, co tedy umí.
Zelení prožili své nejlepší časy v poslední éře „klasické“ české politiky, která začala před deseti lety. Ve volbách 2006 se poprvé samostatně dostali do sněmovny, vzápětí vstoupili do Topolánkovy vlády, čímž vytvořili světový rekord v efektivitě při podílu na moci: získat za šest poslanců čtyři ministry je těžko překonatelná laťka.
Zelení pod vedením Martina Bursíka se tenkrát stali − po rozkladu Unie svobody a před vznikem TOP 09 − krátkodobou alternativou pro městské liberály, kteří zrovna tenkrát, možná i pod vlivem velkého příznivce zelených Václava Havla, prožívali jisté uvědomění: v letech, kdy městská střední třída konečně trochu zbohatla, přišel čas zjistit, že zbohatnutí není to nejdůležitější. A pak taky nebylo koho volit.
Na tuhle éru „pravicových zelených“ se ovšem u zelených dnes nevzpomíná zrovna s nadšením. A Martin Bursík, nepopiratelný politický talent, už dnes není členem strany. Mimochodem víte, jak se jmenoval Bursíkův hlavní oponent na pardubickém sjezdu v září 2005, kdy se stranický nováček ujal během nekonečného nočního hlasování u zelených vlády? Ano, Matěj Stropnický. Bylo mu 22 a co je pozoruhodné, říkal už tenkrát stejné věci jako dnes.
Vyhrát s tímhle, řekněme, radikálně levicovým pohledem na svět o deset let později komunální volby v Praze 3, kdysi jedné z mnoha zdánlivě nedobytných pevností ODS, je prostě úspěch, kterému by před pár lety nikdo nevěřil.
Ale tím už agitka končí, omlouvám se Stropnickému i delegátům sjezdu. Je to vaše strana, váš předseda. Možná i váš další začátek.
http://archiv.ihned.cz/c1-65118390-kdo-ne-li-matej-stropnicky-kdy-ne-li-ted
22.1.2016 Jindřich Šídlo