Matěj Stropnický se především snaží přesvědčit potenciální voliče, že mají Zelení stále šanci překročit pětiprocentní hranici: „To znamená na prvním místě mít odstup od volebních výzkumů. Je potřeba volit srdcem, je potřeba volit tak, aby si za tím člověk mohl stát po celé volební období, aby po tom najednou nezjistil, že volil menší zlo, které se ukázalo být příliš velkým zlem, a už za tím svým rozhodnutím volič odmítal stát.“
Stropnický se také velmi silně vymezuje proti představě, že by jeho strana chtěla někomu něco zakazovat, a stojí si za tím, že Zelení jako jediní vždy řeší samou podstatu problému, na rozdíl třeba od Pirátů, kteří „se zabývají marginální populistickou činností, jako pes, který štěká, ale nekouše“.
Zelení, stejně jako Piráti a zčásti i TOP09, jsou vnímáni jako strana, která cílí mimo jiné i na mladé voliče, konkrétně na studenty. Nabízí Zelení této skupině lidí něco, co TOP09 či Piráti ne?
Určitě. Jednak chci potvrdit to, že to tak je. Za Zelené rozhodně ano, jedná se o takzvanou skupinu prvovoličů, tady věkovou skupinu asi do šestadvaceti let. My přicházíme s návrhem obnovy výstavby nájemního bydlení. Protože bydlení je z našeho pohledu základní právo a zásadní potřeba pro to, aby ten člověk mohl vstoupit do života podle svých představ, aby mohl dělat práci, která ho baví, ideálně na základě toho, co vystudoval, aby mohl založit rodinu v nějakém dohledném horizontu, aby se nemusel ohlížet jenom na ekonomické aspekty svého života. To znamená, že chceme, aby tady bylo dostupné nájemní bydlení zejména právě pro mladší lidi.
Dneska se lidé často nevěnují tomu, co vystudovali. To znamená určité plýtvání veřejnými prostředky, protože veřejná sféra financuje naše veřejné vysoké školství. A následně ti lidé velmi často nenajdou uplatnění buď v tom oboru, nebo nenajdou takové uplatnění, které by pro ně bylo ekonomicky dostatečně výhodné, například poté, co musí začít splácet hypotéku. Protože jdou a snaží se samozřejmě osamostatnit a hledat si tudíž nějaké vlastní bydlení.
A není smyslem vzdělání v dnešní době spíše člověka vzdělat, než nutně připravit na určité zaměstnání, když jsme v době, kdy nelze s jistotou předpokládat, která z nich přetrvají a budou potřebná?
Rozhodně, vůbec nevnímáme vzdělání jenom jako investici, ani ne primárně jako investici. Vnímáme vzdělání jako obecnou hodnotu, řekněme jako sebezkvalitňování toho člověka. Nicméně je určitý předpoklad, že to, co člověk studuje, tak ho zajímá. Takže chceme, aby se lidi mohli věnovat tomu, co je zajímá i profesně, aby nemuseli vedle toho dělat ještě pokladní v supermarketu nebo číšníka za barem. Ale aby mohli skutečně realizovat nějaký sen, kvůli němuž šli také velmi často studovat.
A to bydlení k tomu docela často bývá překážkou, protože když si někdo vezme hypotéku, kterou pak splácí celý život, tak jednak na konci toho života má na katastru zapsanou nemovitost, co zdaleka nemá tu hodnotu, jakou do toho za celý život vložil splátkami, ale také ho to omezuje ve výběru profese – třeba když chce tu profesi opustit nebo změnit, protože si musí najít nějakou adekvátní ke svým splátkám hypotéky.
My chceme, aby stát, respektive obce, obnovil výstavbu nájemního bydlení. Naše představa je, že by se mělo jednat zhruba o 10 000 bytů ročně, které by stát po celé republice postavil. Tak, aby tady co nejdřív začala vyrůstat generace nezadlužená hned na začátku života. Ten dluh z našeho pohledu znesvobodňuje. Kdo je zadlužený, není úplně svobodný ve svém rozhodování. A tak, jak se tady klade obrovský tlak na to, aby se nezadlužovaly veřejné rozpočty, tak si myslím, že je potřeba otevřít otázku o tom, že ani jednotlivci by neměli být tlačeni okolnostmi do zadlužování v takové míře jako dnes.
Čeští studenti patří v Evropě k pracovně nejvytíženějším a bez práce by si univerzitu nemohl dovolit každý šestý – dle celoevropského průzkumu Eurostudent z podzimu 2016. Považujete tuto situaci za přiměřenou? A pokud ne, jak chcete studentům pomoci?
Neznám konkrétně tento výzkum, ale z analýz, které jsme si dělali my, vyplývá, že u nás to začíná právě už v mladém věku. Lidé pracují každý den spíš déle, než je na západě obvyklé, za menší peníze a více úvazkově – tak, aby pokryli svoje životní náklady, a to už nesouvisí jenom s bydlením, ale zdá se nám, že je potřeba, aby naše ekonomika absolvovala jakýsi přechod, který už absolvovala ekonomika na západě. Dneska je to ekonomika založená na tom, že její konkurenceschopnost je v levné pracovní síle a energeticky náročné výrobě, na práci s nízkou přidanou hodnotou a velkým znečištěním životního prostředí. Po tomto ekonomickém přechodu by práce měla mít vyšší přidanou hodnotu a výrobky a služby by měly být vyráběny logicky tak, aby měly též větší kvalitu a přidanou hodnotu a v důsledku by tedy odměna v práci byla vyšší. To by umožnilo lidem se víc postavit na vlastní nohy, a to teprve umožňuje svobodnou společnost.
S vaším cílením na mladé voliče jistě souvisí i bod programu, v němž slibujete snížení aktivního volebního práva na 16 let. Není to však krátkozraké? Mladí lidé se v ČR už teď o politiku nezajímají. (V minulých volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 šlo volit nejméně procent lidí právě v rozmezí mezi 18–29 lety, konkrétně 51%)
Ten nezájem podle mě vyplývá z toho, jestli ta politika něco lidem nabízí. Jestli jsou zaprvé zástupci politiků, s kterými se můžou mladí lidé identifikovat, to znamená, že říkají něco, co ti lidé řeší jako problém. A za druhé, jestli tu vůbec ta možnost je. Nám se zdá, že mladí lidé dnes dospívají rychleji, mají stejný přístup k informacím jako kdokoliv, komu je osmnáct. Jaký je ten rozdíl mezi člověkem, kterému je šestnáct a kterému je osmnáct?
To jsem ráda, že jste se zeptal, protože vy sám jste v rozhovoru pro Ego! řekl, že levicovým člověkem jste v sedmnácti osmnácti ještě tolik nebyl, a i když jste se zajímal již o historii, politiku a ekologii, tak formování u vás přicházelo teprve postupně. Pokud i u vás formování politického názoru aktivně vzdělávajícího se člověka přišlo až s věkem, proč chcete věkovou hranici snížit?
My si myslíme, že lidé mají mít tu příležitost. Mají mít možnost politiku ovlivňovat, to neznamená, že se u toho nemůžou ještě formovat. A příležitost by mohla iniciovat větší zájem – když mohu rozhodovat, tak se víc zajímám o to, o čem můžu rozhodovat. Já jsem v tomto ohledu začal docela brzo, již v osmnácti jsem věděl, že do Zelených vstoupit chci. Krátce po tom, co mi bylo devatenáct, se mi to také povedlo, tehdy to nebylo úplně jednoduché tam vstoupit. Ta konkretizace vize, jakou změnu z našeho pohledu svět potřebuje nebo jaké jsou nejpalčivější problémy ve společnosti, to se vám samozřejmě utváří ještě nějakou dobu, já myslím, že se mi to ale bude utvářet celý život. V tomhle věku už jsem věděl, že to je někde v té zelené oblasti. Hned jak jsem mohl, tak jsem využil tuhle možnost, ale asi jsem to neměl ještě všechno tak zformované – a možná to tak úplně přesně nemám zformované ani dnes.
Nebylo by lepší řešit nejprve příčiny nezájmu mladých o politiku, než je v současné situaci bez dobré mediálního výchovy vhodit do rukou populistů?
Mně se nezdá, že jsou mladí lidé hloupější než starší lidé. Já myslím, že se stářím člověk sice má nějakou větší zkušenost, ale bohužel ne vždycky i moudrost, větší přehled a ani větší schopnost kriticky posuzovat třeba informační zdroje.
Ale lidé v důchodovém věku zase nejsou tak moc na internetu.
Ale jsou, moji rodiče už jsou dneska důchodci, ti už zažili internet. Mému otci je málo přes šedesát, mojí mamince také, a běžně operují s Facebookem. Nejsou to sice experti na Instagram, ale na internetu se pohybují jako doma, a to už jsou dnešní důchodci. Čili abychom si nefixovali důchodce jako babičku s ošatkou z Boženy Němcové, tak už to není.
Zeptala bych se ještě na mediální výchovu, protože tu máte ve svém programu také. Bylo by v současné politické atmosféře možné něco takového prosadit? Spousta lidí, jako třeba Václav Klaus mladší, vnímá mediální výchovu jako určitou indoktrinaci a říkají, že něco takového by se ve školách nemělo vůbec řešit.
Já si myslím, že se s kritickým čtením má začínat už na škole, to nemá být indoktrinace žádným způsobem. Má to být například srovnávací analýza, kdy se vezmou noviny z jednoho dne a podíváte se, jakým způsobem jednotlivá média naložila se stejnou zprávou. Snažíte se najít, jakým zdrojům byla dána váha, jací mluvčí dostali prostor, jakým titulkem se text doprovodil, jaká fotka byla vybrána a jak se na ní člověk tváří.
Fotožurnalistika byla samostatný předmět, který jsme měli na novinařině, ta o dané věci vypovídá taky. Nadpoloviční většina čtenářů se podívá jen na fotku a na titulek, někteří z nich si přečtou třetinu, do konce se dostane jen zlomek lidí. Mediální výchova je na západě zcela běžný předmět, u nás dnes možný předmět. My bychom byli rádi, aby tohle v rámcových programech bylo pevněji. A diskuze, ať ti studenti nad tím debatují, je možná důležitější, než vědět, jak dlouhý chobot má slon.
Mnozí voliči řeší velké dilema – volit stranu, s níž se ztotožňuji, ale která má malou šanci se do sněmovny dostat, nebo nějaké, řekněme menší zlo z těch, které se do sněmovny zcela jistě dostanou. Tuto situaci aktuálně zhoršuje nervozita mnohých lidí ohledně v průzkumech vedoucí pozice ANO. Jak byste přesvědčil člověka v situaci, kdy uvažuje o volbě Zelených a děsí ho budoucí politický vývoj, že má svůj hlas hodit vám? Že ten risk za to stojí?
Tak za prvé průzkumy jsou samy o sobě manipulativní. Ze základních kurzů sociologie, které jsem absolvoval na fakultě, jsem se naučil, že je třeba pečlivě vidět do těch průzkumů – kolik je respondentů, jakým způsobem byl výzkum proveden, jestli mobilem nebo pevnou linou (protože když telefonují pevnou linkou, tak je tam zastoupená jiná část obyvatel, kteří nejsou neustále na mobilním telefonu). Dále jak byla položená otázka, jestli byla uzavřená, otevřená atd. Tohle jsou věci, které velká část čtenářů, aniž je chci podceňovat, nevnímá, podívá se na barevné sloupečky, jestli jsou tam tři nebo pět procent.
To znamená na prvním místě mít odstup od volebních výzkumů. Je potřeba volit srdcem, je potřeba volit tak, aby si za tím člověk mohl stát po celé volební období a aby potom najednou nezjistil, že volil menší zlo, které se nakonec ukázalo být příliš velkým zlem a volič už za ním nechtěl stát. Takže kritika vůči průzkumům, kritický odstup od průzkumů a zároveň volba toho, že se snažíme posunout společnost dopředu, samozřejmě v souladu se zájmy toho jednotlivce, protože ne každý má ve společnosti identické zájmy. Ale pak jsou tady věci stojící nad těmi partikulárními zájmy, z našeho pohledu je to třeba ochrana planety, a tu tady nemá žádná strana, přitom je to hlas, který je ve sněmovně potřeba. Když tam bude, i když menší, tak bude velmi silně slyšet. To vidíme tady v zastupitelstvu v Praze, kde jsme neustále terčem posměchů, útoků, ale celá řada věcí se skutečně mění. Takže nebát se volit srdcem. A opakovaně se ukázalo, že tohle vyšlo, že průzkumy se mýlily.
Ale vy jste také na svém FB Strany zelených nedávno sdíleli dle červencového volebního modelu agentury FOKUS, že se vaše preference pohybují okolo 3,5 %. Takže i pro vás je to něčím směrodatné, stejně jako pro voliče. Avšak tento rok jsou voliči o něco více nejistí, protože můžeme být v situaci, kdy se bude ve volbách rozhodovat i o budoucnosti ČR jako liberální demokracie a o nepodlehnutí podobným tendencím, které vidíme v Polsku či Maďarsku.
To je asi i motiv toho, proč se rozložila koalice Lidovců a Starostů, ale je v tom určitá malověrnost. Mám pocit, že ten demokratický blok stran, tedy strany, které chtějí, aby tady byly svobody a demokracie a svoboda projevu, aby tady byla nějaká pluralita a aby bylo toto všechno zachováno, a naopak se rozšiřovalo, tak těch tu není úplně mnoho, ony to nejsou úplně všechny kromě Babiše a komunistů.
Vy jste to v rozhovoru pro Alarm formuloval v tom smyslu, že se po volbách vzbudíme a zjistíme, že zde bude koalice ANO a ODS.
Já si myslím, že to vůbec není vyloučené, pozoruji to docela intenzivně i v tom pražském zastupitelstvu, který je taková „třetí komora parlamentu“. Z toho já mám velkou obavu, popravdě řečeno. My jsme udělali hodně pokusů k tomu, aby se to spektrum nějakým způsobem pospojovalo, a domluvili jsme se aspoň s libereckou Změnou, což je hnutí působící v Libereckém kraji, ale nejen tam (má třeba náměstka primátora v Opavě, starostu v Lanškrouně atd.), má tedy zastoupení po krajích různě a ta kampaň ještě nezačala.
Důležité bude to, jestli se nám do té doby podaří být přítomní v médiích, jestli budou Zelení vidět a slyšet, což je jeden způsob vedení kampaně. Druhým je kampaň v ulicích, kterou máme připravenou. Asi budu první předseda strany, který objede celou republiku, protože si myslím, že se to nedá dělat jenom od počítače a prostřednictvím facebooku. Vždycky se mi to zatím osvědčilo. Já jsem zvyklý ve volbách být úspěšný, já jsem zvyklý ve volbách vyhrávat.
To říkal i pan Bělobrádek.
No dobře, já nevím, jestli pan Bělobrádek vyhrál volby, já jsem na Žižkově volby vyhrál. Do magistrátního zastupitelstva jsem se dostal vykroužkováním na základě hlasů voličů. Já si myslím, že je tady dost prostoru na to, aby se růst projevil, ta práce a že o tom přesvědčíme lidi na těch náměstích.
Pan Hlaváč napsal článek pro Českou Pozici popisující negativní finanční dopady, které by dle něj na státní rozpočet volební program Zelených měl. Symbolicky program Zelených umístil „nalevo od KSČM“. Tento článek jste kritizoval na svém FB a zde jste i publikoval reakci straníka Michala Berga. Přesto je pravdou, že doplnění o přesnější odhad nákladů, a naopak příjmů do státní rozpočtu by se hodil, abyste se vyhnuli právě těmto dohadům. Máte o tom sami nějakou analýzu či přehled, že si tento program budeme moci dovolit?
Asi to nemáme vyčíslené do koruny. Ale základem je fakt, že existují soukromé společnosti či celá odvětví, které soustavně přenášejí náklady svého podnikání na veřejné rozpočty a vytvářejí tudíž deficit. Tyto sekundární deficity uvnitř rozpočtů jsou tak velké, že prostředky se v nich dají najít správným přenastavením. Je to ale těžké udělat, protože tato odvětví jsou velmi lobbisticky provázána s většinou stran.
V tomhle právě spočívá největší ohrožení, které přináší Babiš a celé ta jeho éra v české politice. Protože Babiš je sám jedním takovým odvětvím, ba možná víc než jenom jedním, jeho podnikání totiž není jenom v oblasti zemědělství, ale také v oblasti chemického, lesnického a potravinářského průmyslu. Všechna tato odvětví nemají už jen lobbistu, který se musí pracně ucházet o schůzky s ministry, ale Babiš sám nastavuje ta pravidla, ovlivňuje a připravuje způsob rozdělování dotací.
Vytváříte dojem, že zdanění globálního podnikání a nadnárodních korporací se dotkne pouze zisků těchto firem, ale realita může být taková, že to pocítí hlavně koncoví zákazníci tím, že se produkt zdraží. A tito kupující vámi kritizovaných „jednorázových“ a globálních výrobků jsou často právě sociálně slabší občané. Jak tedy zamezíte tomu, aby se jich to nedotklo?
Tyhle společnosti velmi často mají velký zisk, a to se dá zjistit z jejich výročních zpráv o hospodaření, zejména teda u ČEZu, u kterého se do toho dá aspoň trochu vidět. ČEZ je ukázkový energetický gigant, který má velkou část zisku. My chceme ukrojit z toho zisku, a to by se nemělo dotknout té koncové ceny, protože jsou zde tržní mechanismy, které přitom chceme využívat k tomu, k čemu skutečně slouží. Pokud ten trh není zlobbovaný, pokud tam skutečně funguje konkurenční prostředí, tak ty ceny nemohou příliš narůstat.
Například v oblasti energetiky najednou bude levnější si nakoupit elektřinu ze zahraničí, což není problém. Pokud sem vstoupí některá společnost, která to začne nabízet, a dneska už tady takové jsou, tak si tu elektřinu zkrátka ten koncový spotřebitel, pokud bude dobře informovaný, nakoupí prostě odjinud, například z větrníků z Německa. Protože energetická soběstačnost, o které se u nás mluví jako o něčem, co je taková posvátná kráva, ta je nesmyslná. U plynu ani u ropy u nás stejně neexistovala nikdy. Svět je prostě provázaný.
A jak se stavíte k jednorázovým výrobkům, které jsou také mnohdy nezbytné pro sociálně slabší, protože jsou prostě levné a dostupné?
Velmi mnoho výrobků je dnes vyráběno, aby vydržely jenom tak dlouho, co trvá ta záruční doba. To znamená, že firmy budou umět vyrobit i výrobky, které vydrží déle, pokud ta záruční doba bude delší. Opět je zájmem především velkého byznysu, chrlícího produkty, aby se prodávaly co nejrychleji, vydržely co nejmíň, aby ten koncový spotřebitel měl potřebu si za krátkou dobu koupit ten výrobek v řádu dva nula, je to malý upgrade a má to třeba jen nový obal, ale jinak je ten výrobek technologicky velmi často úplně stejný. Ale nechci zabíhat úplně do detailu – ano, myslíme si, že je žádoucí, aby se společnost postupně snažila vracet k tomu, že spotřebiče a výrobky budou mít o něco delší dobu. Je to strašně nehospodárné nakládání s přírodními zdroji, zatěžuje to planetu i z hlediska přepravy.
Je to dané hodně i dlouholetou reklamní masáží, která vytváří dojem, že musíte mít ten nový produkt. Že je výhodnější mít ho za levnější cenu, i když vám nevydrží příliš dlouho. My jsme teď doma měli takový spor, z něhož jsem nakonec odcházel trochu poražen. Na chatě jsme měli plynový sporák, který tam byl čtyřicet let a celou tu dobu fungoval. Maminka s babičkou se usnesly, že ho už musíme vyměnit, protože tam něco nefungovalo. Já jsem s nimi dlouho diskutoval a prosazoval, abychom ho ještě zkusili opravit. No a teď máme troubu, s níž jsou obě dvě dámy nespokojené, protože tam pořád něco drobného nefunguje a myslím si, že nám zdaleka nevydrží příštích čtyřicet let. Přitom tamto prostě fungovalo, já si nemůžu pomoct. (smích) Ale ambicí Zelených není zastavovat pokrok, ale pokrok není vždy to, co nám říká reklama.
V několika rozhovorech jste uvedl, že vašimi potenciálními voliči jsou ženy všech věkových kategorií. Na ty jste se zaměřili i v programu, kde navrhujete zvýšení odměňování pro převážně ženami obsazená zaměstnání, jako jsou učitelé, sociální pracovníci, sestřičky atd. V USA a Evropě je v současnosti však část mužů, kteří mají pocit, že na ně bylo zapomenuto a kteří napomohli vzestupu populistických sil. Nebojíte se, že opakujete chyby západní levice, jež tuto voličskou skupinu opomíjela?
Například tlak na zvýšení minimální mzdy, který máme v programu taky, tak ten se přiměřeně, jak to v populaci je, má za cíl dotknout samozřejmě i mužů. Na druhou stranu, mezi námi a touhle voličskou skupinou leží – nevím, jestli v těchto volbách překonatelný – příkop té migrační otázky. My jsme nálepkováni jako strana příliš vstřícná vůči migraci či Evropské unii, protože my jsme proevropská strana a chceme, aby Česká republika byla součástí toho nejužšího jádra v Evropě. Myslíme si, že tu nadnárodní ekonomiku, o které tady mluvím celou dobu, je možné stavět jako protipól jedině k nadnárodní politice.
To jsou prostě základní věci, u nichž se mi zdá, že se uměle vyvolává agenda migrace jako nejnebezpečnější otázky na světě, což tak ale není. Byť je to samozřejmě podstatná otázka. Má ale příčiny, které je také si dobré popsat. Nevím, jestli je na to čas, nicméně se mi zdá, že ten příkop, který tady vytvořily ty populismy u nás, třeba mezi námi jako zastánci nějaké regulované podoby migrace, tak je docela hluboký. Já se o to pokusím s těmi lidmi diskutovat během toho turné, co chci absolvovat po okresních městech od září. Aspoň do těch se chci dostat. Víc mi asi kapacita neumožní, ale budeme mít dva takové karavany, které budou křižovat republiku a diskutovat s lidmi nad naším programem, což si myslím, že je důležité.
Takže se pokusíte těmto lidem přiblížit? Z výsledků minulých voleb totiž vyplývá, že máte nejnižší podporu v obcích do tisíc obyvatel a až pak vaše podpora vzrůstá v krajských městech. Nejvíce voličů máte v Praze a v Brně.
Do obcí pod tisíc obyvatel nemám šanci se dostat. To je nad naše možnosti. Budeme se snažit dostat do měst nad 20 tisíc obyvatel a výš.
Chtěla jsem se ještě zeptat na ty ženy. Máte pocit, že pro voličky není migrace a vaše blízkost k Evropské unii takový problém? Často se samozřejmě zmiňuje, že třeba ženy jsou soucitnější, což tedy také může být tvrzení založené na stereotypech. Máte tedy zjištěno, že ten zmiňovaný příkop mezi vámi a tou skupinou naštvaných mužů u žen není?
Pro nás jsou to čísla, která vycházejí z předchozích voleb. Ukázalo se opakovaně, že naši voliči jsou ze dvou třetin voličky, a to jsou statistická data, nikoliv průzkum. Potvrzuje se to i u zelených úspěšných stran na Západě. Například při volbách v Nizozemsku získali devět procent a bylo to přesně tak, jak říkám. Snažíme se tedy vycházet z nějaké empirické zkušenosti. Domníváme se, že to hodně vychází z toho, že ta ženská část není tolik orientovaná na výkon, budování silnic, betonování, výstavbu. Ale má v sobě určitou větší ohleduplnost vůči tomu prostředí – v něm totiž taky tráví více času než muži.
Ona je ta, která jde s tím dítětem na to hřiště. Ona je ta, která vede to dítě do školky po těch přechodech, které buď jsou nebo nejsou. Ona využívá o něco více tu veřejnou dopravu. Zdaleka ne všichni mají dvě auta. Ona je ta, která jde k tomu doktorovi – a buď tam čeká v čekárně dvě hodiny, nebo jenom půl hodiny. Buď je ta sestra příjemná, nebo je nepříjemná. Buď je ta učitelka schopná, nebo neschopná. Čili ta žena přichází z našeho pohledu častěji do toho kontaktu. Může to vypadat jako stereotyp, ale já jenom popisuju, jak to ve skutečnosti je, ne že to tak být má.
Ale fakticky to tak velmi často ještě pořád je, že žena prostřednictvím péče o dítě tráví mnohem víc času stykem s nějakými veřejnými institucemi, které se netýkají přímo zaměstnání, ale spíš často výchovy toho dítěte nebo nějaké péče o něj. Tráví tudíž více času ve svém bezprostředním okolí a životním prostředí, víc jí proto z logiky věci záleží také na jakési budoucnosti. Teď nechci příliš psychologizovat, ale ten mužský má o něco víc potřebu přítomnosti – teď přinést peníze, teď jet na dovolenou, teď zajistit něco. Kdežto žena myslí o něco víc na to, jak bude žít její dítě za dvacet, za třicet let. To znamená, že více hledí do budoucnosti. Tak jako Zelení.
Takže se nebojíte, že ta mediální aféra okolo migrace, by ženy mohla odradit? O Zelených se, jak jste říkal, tvrdí, že to migrační téma je pro ně velmi důležité a máme tady naopak hnutí jako např. Naštvané matky, které říkají, že chtějí dělat všechno pro ty své děti, což znamená být v tom zavřeném bezpečném státě. Takže nemáte strach z této tendence?
My opravdu nemáme v programu žádné stavění zdí a plotů a také to tam nikdy mít nebudeme. My nebudeme vytvářet aktivně žádnou nenávist vůči žádné skupině obyvatel. Zvlášť ne vůči skupinám obyvatel, které k nám přicházejí z venku v nějaké nouzi. To nemůže od Zelených nikdo čekat. Jenom odmítáme, aby se z této agendy dělala agenda číslo jedna, protože to prostě není problém číslo jedna této republiky. Ti, kdo ho z ní dělají, naskakují na nějakou vlnu toho, aby se zakryly ostatní problémy. A to my odmítáme. Ale není to tak, že by Zelení říkali: „Pojďte všichni sem, tady je spousta místa.“
My jsme si za ten rok a půl jednoznačně uvědomili, že primárně potřebujeme pomoct lidem, kteří tu už žijí, protože těm se zdaleka nevede tak dobře, jako lidem na Západě. Máme tady pořád třetinové nebo čtyřicetiprocentní platy oproti situaci na Západě, z toho také plyne větší nedůvěra, větší obavy, větší rizika, větší strach. A my se tomuto pocitu snažíme porozumět a neopakovat jenom to, co říkají Zelení v Německu. Já občas musím říct, že úplně rostu z toho, co němečtí Zelení vymýšlí. Například europoslankyně Keller asi před měsícem a půl někde v nějakém rozhovoru řekla, že by dobrým řešením pro migraci bylo, aby se přesouvaly celé syrské vesnice někam na východ Evropy, taková podoba novodobého „Drang nach Osten“.
Musím říct, že jsme tady z toho byli zděšení, nic takového Zelení neprosazují a prosazovat nebudou. To je prostě nesmysl a Zelení na Západě by si měli dávat pozor na pusu a měli by se o svých nápadech trošku radit s těmi partnery – tak, jako si Česká republika musí stát za tím, že bude součástí těch rozhodovacích mechanismů a že nám nikdo nemůže nic vnucovat. Toto je prostě pravda a na tom musí být v Evropě shoda. My zároveň říkáme, že musíme být součástí Evropy, musíme být součástí diskuze. Čili i v tomto ohledu nenastal u Zelených posun v nějaké toleranci nebo pochopení pro problémy lidí utíkajících před problémy, které velmi často způsobily západní státy, nebo je způsobují dokonce ještě ke všemu často nepřímo nadnárodní firmy, jež vytěžují ty země.
Až sem přijde velká vlna migrace z Afriky, tak to teprve nastane, teď je to zatím z těch arabských zemí, ale až se probudí „černá Afrika“, tak to jsem zvědavý, jak na to Orbánův plot zabere. Regulovaná forma v této oblasti, pečlivě hlídaná, pečlivě vybírat, o koho se jedná, zvyšovat souběžně sociální úroveň a úroveň nějakého pocitu bezpečí v obyvatelích u nás je v tomto, myslím si, klíčová věc, která se musí dít souběžně, nesmíme v tom dělat žádné ukvapené kroky.
Když se vrátím k programu, tak 19. června jste na svém facebookovém profilu komentoval, nebo spíše kritizoval, program sociálních demokratů: “Škoda, že v programu sociální demokracie není ani náznak nějakého nápadu. Program zvýšíme všechno všem prostě nebude mít ve sněmovně již po stopadesáté dost hlasů a přinejlepším dopadne zvýšením něčeho o trochu, což nebude nikomu stačit – a odtud část té frustrace z ČSSD. Nemohu si pomoct: třeba náš záměr řešit nevalnou výši důchodů tím, že zřídíme státem garantované zpětné hypotéky seniorům, kteří aniž o něj přijdou budou moct prodat svůj byt státu/obci za doživotní rentu, která jim důchod může i zdvojnásobit, a stát tím ještě získá jako protihodnotu byty pro lidi v nouzi, je na rozdíl od stovky k důchodu osm a půl tisíce opravdu nápad. A tak je to v každé kapitole.” Naznačujete, že váš program je promyšlenější než program ČSSD a pravdou je, že v každé kapitole vašeho programu máte nějaký nový nápad, který je často inspirován zeměmi západní Evropy. To ale voličům nezaručuje, že ho prosadíte ve sněmovně. Nedopadl by váš program, i pokud byste se do sněmovny dostali, podobně, či ještě hůře než program ČSSD ve smyslu toho „zvýšení něčeho o trochu“?
Já mám zkušenost minimálně ze dvou koalic, z jedné na Žižkově, což je 75 tisíc obyvatel, z jedné tady na úrovni hlavního města, a ta zkušenost říká, když chcete jenom přidávat, tak je o to konflikt a nedosáhnete toho zdaleka tak snadno, jako když vymyslíte něco, co je zároveň trochu inovativní. Když řeknete jenom: zvýšíme těmhle, těmhle, těmhle a těmhle, tak ti ostatní partneři se vždycky ptají, co z toho budou mít ti ostatní. Čili se snažíme ukazovat, že vyšší plat, který bude mít zdravotní sestra, není dobrý jen pro tu zdravotní sestru, ale i pro tu maminku, co tam jde se svým dítětem, protože ta sestra je pak příjemnější.
U vyšších platů učitelů je zase hlavní ten nástupní plat, aby se ti lidé, kteří vychází z univerzit a rozhodují se, čemu se budou celý život věnovat, šli pokud možno do toho školství, a ne do soukromé sféry vymýšlet reklamní slogany, protože tam se platí nejlíp. A to je pravda, proto také ti nejbystřejší a nejchytřejší mozky jdou do soukromého sektoru a tam velmi často vymýšlejí, jak nás oblbnou, nemůžu to už ani říct jinak. Protože kdybych teď nedělal politiku, tak bych se zabýval výzkumem reklamy.
Stačilo by na takovou změnu nějakých pět procent? I kdybyste je dostali a dostali se do sněmovny, jak byste tak velkou změnu dokázali vyjednat?
Je to postupná práce, pro kterou musíte vždy získat partnery. Když jsem se dostal poprvé do zastupitelstva na Žižkově v roce 2006, měli jsme 10 %, zůstali jsme celé volební období v opozici, protože jsme odmítli spolupráci s ODS. Ano, nabízeli nám radního pro životní prostředí, ale nestálo to za to, akorát bychom museli hlasovat pro všechny prasárny, které tam ODS navrhovala. Nic, tak jsme čtyři roky seděli v opozici, další volební období jsme získali dvojnásobek, získali jsme 20 %, protože jsme dělali tu práci dobře, i v opozici se dá dělat práce, načež jsme v půlce toho volebního období dosáhli výměny té koalice a dohromady s TOP09 a s ČSSD jsme tedy vytvořili na tři roky koalici, která uskutečnila velkou část z toho, co jsme předtím měli v programu.
Samozřejmě, že strana, která dosáhne pěti nebo šesti procent, neprosadí ze svého programu všechno, to jsme jednou zkusili v té vládě, když jsme měli jenom šest poslanců. Popravdě řečeno to z mého pohledu dopadlo velmi neslavně, takže tohle je naše velké poučení z minulého vládnutí nebo podílení se na vládě a my bychom v tomto ohledu byli velmi opatrní. Myslím si, že je potřeba ty věci nejdřív uvést do společenské debaty.
Dneska jsou Zelení často veřejný nepřítel číslo jedna. V této republice už je druhý prezident, který považuje tří, čtyř nebo těsně pod pětiprocentní hranicí stranu, to jest Stranu zelených, za někoho, kdo je tím největším ohrožením pro celou zemi. No to je přeci úplně scestné. To tady vidím často v zastupitelstvu, že ten náš názor na věci, to znamená prioritní nahlížení na věc jednak zdola a jednak s ohledem na životní prostředí, to je pro většinu těch politiků, kteří jsou navázaní na různorodé stavební firmy, prostě nepochopitelné. Takže myslím si, že bude potřeba nejprve…
… být slyšet?
Být slyšet a být vidět v té velké veřejné debatě, přinášet do ní nová témata. Během toho působení v roli náměstka primátorky jsem vlastně otevřel celou řadu nových věcí, že by město mělo stavět byty, přesně tak, jak to máme dnes i v programu. Podařilo se prosadit sociální bydlení a jeho výstavbu, dneska už má tři miliardy, jak se kumulují peníze z prodeje bytů dosavadních. Podařilo se vytvořit, že město má nějakou úlohu v oblasti výstavby bydlení, že má taky nějakou aktivní bytovou politiku, protože je tady prostě několik desítek tisíc, ne jako v Praze, v Praze jsou to jednotky tisíc lidí, kteří nebydlí vůbec, ale celorepublikově je to třeba dvě stě tisíc lidí, kteří jsou ohrožení v rámci oblasti bydlení.
Nebo v oblasti toho územního rozvoje, tady se léta rozprodával majetek pod takovou tou předsudečnou frází, že „obec je špatný hospodář, neumí hospodařit s majetkem“. Většinou to říká ODS. No ano, ODSka je špatný hospodář, to je pravda, ta prošustrovala, co se dalo, všechno prostě rozdala svým kamarádíčkům. To ale neznamená, že všechny strany jsou takové, my jsme nikde nic takového neprošustrovali. Já si myslím, že obec musí vlastnit nějaký majetek, jinak nemůže vytvářet politiku, zejména tu bytovou, ale i jinou.
V událostech a komentářích ze dne 21. 7. 2016 jste debatoval o tom, jestli se Evropa musí změnit. Vy jste zastával názor, že změna by měla být ve federalizaci a větší demokratizaci Evropské unie. Evropskou unii jakožto federaci máte i v programu. Je zajímavé, že jiné proevropské strany jako KDU-ČSL nebo TOP09 sice říkají, že rozhodně nechtějí zůstat na „periferii“ Unie, ale nikdo krom vás tam toto slovo nemá. Proč jste se rozhodli právě pro federalizaci a je pro vás její prosazování prioritou?
Je to o něco víc téma do evropských voleb, ale my zároveň nechceme jenom říkat, že jsme pro zachování Evropské unie v té podobě, ve které je, protože jsme si vědomi toho, že to fungování EU není optimální. Jak jsem říkal předtím, z našeho pohledu je pro řešení celé řady klimatických nebo ekologických otázek prostě potřeba nadnárodní politika.
V tomto ohledu je pro nás EU ta správná platforma, v níž je iluze, že je možné ji v uvozovkách přepsat, zkrotit nebo trochu zdemokratizovat, změnit ten poměr nákladů, které jdou na veřejnou sféru, z pozice nějaké malé České republiky, nebo nějakého národního státu. Tohle je prostě passé, ten, kdo to říká, tak lže. Dialog s tou ekonomickou mocí je možné vést jen na vyšší úrovni, jenomže v Evropské unii se skutečně nerozhoduje o těch věcech příliš demokraticky. Tato kritika těch, kdo ji adresují, je prostě oprávněná.
EU ale řídí ti, které zvolili občané členských států.
Ano, ale už je to na třetím stupni, a to má zásadní nevýhodu. U nás vládne jednou TOP09 a ODS a KDU-ČSL a je to pravicová vláda, pak vládne ANO a Sociální demokracie a je to středová vláda, či středolevá vláda. To znamená, že se dělají takováto opatření a pak jiná opatření, a ti občané vidí, že je nějaká změna. TOP09 škrtá přídavky nebo nějakou sociální podporu pro lidi na vozíku a Sociální demokracie to potom jakoby vrací a snaží se zvyšovat mzdy, to jen nějaký ten příklad.
Lidé zaznamenají rozdíl, kradou sice v zásadě obě ty skupiny, ale jsou tam rozdíly v opatřeních, která se dělají. Zatímco v rámci Unie vám do Evropské komise takhle z České republiky vzešla středopravá vláda, v Řecku vzešla levicová vláda, ve Španělsku vzešla středopravá vláda. My volíme ne komisaře, kteří by vyhráli volby do Evropského parlamentu, ale ty, kdo vyhráli volby v těch jednotlivých státech. A teď se těch 28 států, už je tedy na cestě 27, sejde, tak to není vláda, která by byla buď socialisté a liberálové nebo konzervativci a liberálové, nebo zelení a socialisti, nebo zelení a liberálové, není to tak.
Nemá to prostě ksicht, nemá to jakoby tvář, není to změna. Ta Evropská komise je de facto pokaždé skoro stejná. A proto to vypadá, že rozhoduje ten byrokratický aparát, co je za ní, protože to vytváří prostě ten dojem, který je do značné míry oprávněný. Ta komise totiž rozhoduje pokaždé stejně, protože je tam vždycky nějaký poměr socialistů, liberálů, konzervativců, ale ten poměr je vždycky jiný pouze o jedno křeslo nebo o dvě křesla, ale v zásadě zůstává pořád stejný. To znamená, že lidi nevidí tu změnu, a navíc tam mají ty jednotlivé národní státy velké pravomoci prostřednictvím Evropské rady, kde prostě zasednou ti ministři zahraničí nebo ministři vnitra a ti to de facto musí chválit to, co tam ten stát navrhuje, pak to teprve jde do těch národních parlamentů.
Čili tento proces je strašně pomalý, vzdálený, neefektivní v tom, že není politický, není tam prostě jasná politická profilace. Která strana prohraje volby do Evropského parlamentu, poté, co skončí působnost této evropské komusi? No, všechny a žádná, protože se to prostě nemá, jakým způsobem projevit, to nejsou socialisti, kteří by teď vedli Evropskou komisi, pak mohli prohrát a nastoupil by místo nich někdo jiný. Tam není prostě střídání, a to je ta hlavní kritika, kterou my adresujeme fungování institucí Evropské unie. V důsledku toho, mimo jiné, nejsou nikdy možné velké reformy, protože se na tom nemůže ta pravice s levicí v rámci Evropy nikdy shodnout. A proto se dělají nesmyslná byrokratická opatření typu velikosti banánů a okurek.
A není tato stabilita výhodou EU?
Možná máte pravdu, že to v minulosti mohla být její výhoda, dneska už je to její ohrožení. Dnes si Evropa musí být schopna uvědomit, že je třeba posílit demokratický prvek, který spočívá v jasné politické a ideové odpovědnosti. V odpovědnosti za konkurenční programy, které navrhují směřování unie, jednotlivá opatření a reformy. Z našeho pohledu jsou národní státy často těmi, kdo řešení blokují a budou mít zmenšující se úlohu.
Nejsou zodpovědné za to, co se tam rozhodne, Chovanec vždycky přijede do Prahy a řekne „Evropská unie rozhodla“, to není žádná Evropská unie. Není žádné tam, oni, někdo cizí, to je Chovanec, Chovanec je Evropská unie. Bohužel neumí mluvit žádnou řečí, v tom má tedy Babiš pravdu, musím říct. Já jsem byl třeba na stáži v EP a když neumí ten politik mluvit žádným cizím jazykem, tak se tam prostě nedomluví na ničem, to nemůžete dělat s tlumočníkem, ta politická jednání se odehrávají v kuloáru, na snídaních, neformálně.
Aby bylo jasno, já jsem teď jako akcentoval víc to, že Evropská unie má nějaké problémy, na druhou stranu je pro nás ale Evropská unie základ, my patříme do tohoto celku, chceme tam patřit, je to prostě zdroj míru, stability, prosperity, svobody, je to nějaká záruka toho, že patříme do tohoto civilizačního prostoru. To je úplně nezpochybnitelné. Ale právě proto, že do něj patříme, tak v něm nemáme sedět jako pecky.
V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že hodláte prosazovat především věci, na kterých je společenská shoda. Podle nedávného průzkumu Eurobarometr vidí 47 % lidí budoucnost Unie negativně. Není v tomto ohledu Evropská unie skoro stejně nepopulární téma jako ta zmiňovaná „migrace“? Nejdete zde přímo proti tomu, co si přeje většina českých občanů?
Debata o federalizaci Evropské unie se u nás zatím nikdy nevedla. To znamená, že takovou debatu je teprve potřeba otevřít a vysvětlit, jaké jsou potenciální výhody. My se o to snažíme tímto návrhem, nebo tímto cílem, který je ale přeci jen v nějakém horizontu; na druhou stranu mají Zelení partnerské strany po Evropě, jsme tuším pátá největší frakce v EP, čili ten hlas je nějakým způsobem slyšet. Já se účastním jednání po Evropě, ve kterých se ladí jednotlivé postoje, a je to tak, že tu debatu chceme vést s cílem ukázat, že ti, kdo chtějí Evropu a Evropskou unii, jsou zároveň ti, kteří ji ale mají také proměnit. Že to nesmíme nechat na těch, co chtějí EU především zbourat, a proto do té své podpory EU a místa ČR v ní začleňujeme zároveň i část té kritiky na adresu EU.
Netajíte se svými poměrně silně negativními názory na globalizaci a konzumní způsob života…
Kritickými, řekněme. Negativní znamená, že to odmítám, ale já se globalizace nechci bát, já ji akorát nechci vidět růžově, já ji chci vidět z obou stran.
Jak se můžete v kampani přiblížit „standardnímu voliči“, když vaše názory a způsob života se od té většinové tak moc liší?
Já to chápu, no. Ale, víte, kdybych zároveň lítal na mítinky vrtulníkem, tak by se všichni ptali, co nám to tady říká o té ekologii, když z toho sám nic nedodržuje. Já musím být nepřísnější sám na sebe, ale neznamená to, že chceme vnucovat náš životní styl veřejnosti. Je to také nějaká debata, je to nějaká výzva, výzva k následování, která není povinná, ale má těmi lidmi pohnout v tom smyslu, aby se zamysleli nad dopady svého jednání na planetu, na příští generace, na své bezprostřední okolí, také na to, jestli jim to skutečně přináší štěstí. Ta velká míra spotřeby, k níž nás prostě tlačí reklama.
Tak to, že necestujete někam vrtulníkem je do očí bijící, ale váš životní styl mohou mnozí vnímat až jako asketický, v rozhovoru pro Ego! jste například říkal, že nemáte pračku, myčku, ani ledničku…
Pračku už mám.
Nemyslíte si, že to voliče a voličky tak trochu nevyděsí, že si například mohou říct, že takový člověk se nemůže ztotožnit s těmi jejich „každodenními starostmi“? Jestli tu prostě není problém s identifikací toho „běžného člověka“ s vámi.
Rozumím, trochu se s tím potýkám, toto je těžká věc, to je pravda. O celé řadě věci smýšlím jinak, v celé řadě věcí mám jiné zkušenosti, dostal jsem jiné příležitosti v životě, pokusil jsem se je využít, ne vždycky to bylo jednoduché. V deseti letech jsem byl vržen do anglické školy, musel jsem se naučit anglicky, pak jsem byl v sedmnácti vržen do maturitního ročníku ve francouzské škole, musel jsem se naučit francouzsky a zároveň odmaturovat. Absolvoval jsem nesčetné množství brigád, musel jsem, měl jsem docela přísné rodiče, zejména otce.
Nevím, jestli se vám to takto jeví navenek, ale měl jsem dost nízké kapesné, vždy jsem byl dost „držený zkrátka“, čili nevím, myslím, že mi to ve výsledku prospělo k nějaké vnitřní disciplinovanosti. Otec je v tom podobný. A když se třeba stěhoval od mámy, rodiče už nežijí společně, tak měl, popravně řečeno, třeba deset knížek, jednu fotku s papežem a pár takových drobností, ale nebyly to žádné stěhovací vozy. Prostě si myslím, že v tom to není.
Ale jak říkám, to ponaučení z toho je to lidem nevnucovat, myslím, že je to spíš námět k přemýšlení než něco, co chceme implementovat zákony. Já to dobře vidím u debat s lidmi, že třeba na venkově je auto nezbytná věc, i když je u nás veřejná doprava kvalitní, ale ne vždycky to vyjde tak, že ten autobus jede zrovna v tu dobu, kdy potřebujete jet s dítětem k doktorovi – pro to mám pochopení. Ale pro řidiče, co stojí v Praze v kolonách a jede tam jeden člověk a jede do práce po trase metra, tak nevím, tam mám pocit, že je problém. (smích)
Tam už nemáte soucit?
Ne, tam ho nemám. Máme dnes už klimatizované tramvaje, kdyby se nezavedlo, že se jim bude říkat „socka“, tak tihle lidé nepohrdají tím, že pojedou tramvají, je to pro ně nepohodlné, je to pro ně ponižující. Jet tramvají není ponižující, to je stejné jako jít po ulici, ulice je také pro všechny, čili nevím, připadá mi, že je dobré o tom aspoň debatovat, ale není to tak, že Zelení přijdou a řeknou: Tak, s těmi pračkami jste skončili.
Nepřeháníte to občas s přílišným generalizováním – právě co se například nadnárodních korporací, developerů či exekutorů týče? Nevzbuzujete tím zbytečně nevraživost ve společnosti?
Děkuju za tu otázku, samozřejmě, že kdyby byl v médiích prostor pro to rozlišovat, tak budu velmi rád. Vím právě o zajímavých developerech, které jsem v Praze potkal, a ti nemyslí jen na to, jak to město očůrat a postavit co nejvyšší barák bez ohledu na okolí.
Ten developer je ale prostě dobrý příklad toho, že on není svázaný s tím místem, na rozdíl od nějakého stavitele – třeba Jan Světlík, co vlastní vítkovické železárny a opravil tam ten původní areál. Je to tak, že ten podnikatel je hodně svázaný s tím místem, ale developer prostě koupí území, zajistí si souhlas obce, postaví, dodá a není svázaný s tou lokalitou. A to je podle mě důležité, jestli ten konkrétní byznys je svázaný s potřebami konkrétního místa. Čili takováto lokální výroba je mi, je nám, sympatičtější, ale to neznamená, že tamti druzí nemají právo na život. Jen musíme si hlídat, jestli nevydělávají na úkor jednak těch malých, jednak toho veřejného rozpočtu, jednak nás všech a jednak přírody.
Má kritika velkého byznysu, developerů nebo exekutorů negativní vliv na to, jak jste vy osobně nebo vaše strana zobrazováni v médiích? Zmiňoval jste, že právě podnikání je spojeno s politikou a politika zase s médii.
No jistě, že se nám to vrací, to jsou mocné ekonomické skupiny, které se brání. V okamžiku, kdy cítí oslabení, tak začnou i útočit, takže o mně a o Zelených teď developeři šíří po Praze, novinách a Facebooku, že jsou to Zelení, kdo může za zdražování bytů. Ale to je lež jako věž, protože o umisťování staveb do území, to znamená povolení té stavby, rozhoduje stavební úřad, to je státní správa. Navíc ti, kdo si podali žádost o nějakou stavbu, tak si ji podali dávno předtím, než jsme sem přišli my a my se snažíme zabránit tomu, aby se to město rozšiřovalo dál do krajiny. I kdybychom se snažili, a jakože se o to skutečně snažíme, omezovat rozšiřování toho města do krajiny na jeho okrajích, tak ten efekt by se projevil třeba až za pět let.
Tyto ekonomické skupiny se samozřejmě brání, ten náš obraz je tedy úměrný tomu, že jako jediní bojujeme s tím, co je ve společnosti reálná síla. Piráty nepočítám, ti bojují s politiky, to je však marginální problém, jestli jednotlivý poslanec ČSSD krade; navíc příležitost dělá zloděje.
A kdo jim dává tu příležitost? Lobbisté. Piráti se zabývají okrajovou populistickou činností – jako pes, který štěká, ale nekouše. Proto se taky každé zastupitelstvo hlavního města Prahy věnuje v územní agendě tomu, co říkají, dělají, a jaká opatření navrhují Zelení, protože my se dotýkáme samotné podstaty toho, čím ten systém, ve kterém žijeme, ty lidi dusí, čím zatěžuje veřejné rozpočty a ničí krajinu. My neříkáme, že ten systém se má změnit lusknutím prstu, ani se může hned změnit ve své podstatě, ale máme usilovat o to, aby byl spravedlivější.
Proto si samozřejmě o tuto zpětnou vazbu – když to mohu říct velmi mírně, ve skutečnosti je to skoro válka, kterou nám mnozí vyhlašují – do určité míry říkáme, no ale jinak by ta naše politika neměla smysl. Já nechci dopadnout jako jiné politické strany, co se nakonec vždycky dohodnou radši s Amazonem a radši s Křetínským a radši s tím a tím a tím, než aby šli do nějakého střetu, který je může stát v očích veřejnosti body. Já si myslím, že naše politika je dlouhodobá a kvůli tomuto střetu jsem také šel právě do této strany, a ne do žádné jiné.
Rozhovor vyšel na E15 dne 4.8.2017