autor: Karolína Maxová, 27. 01. 2008, studentské periodikum Postřeh
Předem upozorňuji, že druhý odstavec není spisovný. Pro autentičnost. A třetí odstavec není agitační. Pro jistotu…
Tak. A další zkoušku mám v kapse. Ještě čtyři a půl roku, a budu to JÁ, kdo rozhoduje o známce. A ještě čtyři a půl hodiny, a jsem doma. To už mě těší míň. Představa, že zabiju celé odpoledne než se z „města pod Ještědem“ dostanu do České Třebové, mi vadí jen do chvíle, kdy si ke mně ve vlaku přisedají tři kluci tak o dva tři roky mladší než jsem já sama. Z kapes vyndají mobily a začínají se bavit. V tu chvíli už držím v ruce propisku a z batohu lovím sešit, který pro takové případy vozím vždy s sebou. Coby budoucí učitelka jsem se totiž rozhodla držet krok s mladou generací, respektive přivykat jejich slovníku. A ten dnes skýtá perly:
„Čum, vole.“ „Je to v pohodě. Akorát nemůžu vyhrát dvacátej čtvrtej levl, ty vole. Ale je to mrtě hustý jak sviňa.“ „Do píči.“ „Seš asi v prdeli, co?“ „Zabil sem toho, kerýho sem zajmul, vole.“ „A vo co gou?“ „No je to mrtě náročná pařba, ty pičo. Sem ho podříz. Viděls, ty vole?“ „Já bych je postřílel.“ „Jak se běhá vpřed?“ „Joystickem, ty kokote.“ „A to je co?“ „Si děláš prdel, že nevíš, co je joystick!“ „No jó, ty vole.“ „Hlavně, že kalíš roky na kompu. A taj seš v řiti.“ „Drž hubu, ty vole.“ „No nejde ti to, vole. Ten voják ti do minuty chcípne…“
Než vyjedeme, přisedá si k nám ještě starší pán. Neuplyne ani minuta a pán nevydrží nereagovat na „ty volovou“ debatu. Mladíky od plic seřve, vykáže z kupé a pohrozí jim vyrozuměním průvodčího. Fajn. Mám po srandě a především po materiálu na semináře Psychologie pro učitele. „Vy k nim nejspíš nepatříte, slečno, že?“ pousměje se ten starý pán a pouští se se mnou do diskuse „…jak je ta dnešní mládež příšerná…“ Když ze mě vyleze, že jsem studentka pedagogické fakulty, pán si odkašle a znovu se pouští – tentokrát hlasitěji a naléhavěji – do rozboru problematického chování teenagerů. Protože nemám na pokračování rozhovoru chuť ani náladu, rozhodnu se ho uzemnit slovy, na která mé okolí vždy zareaguje pusou otevřenou dokořán a zaťukáním si na čelo. Ale pak mám klid! „Víte, já totiž nejprve vstoupím do Strany zelených. Stanu se ministryní školství, celé ho přebuduju a teprve pak do něj vstoupím jako pedagožka.“ K mému údivu pán nemlčí, nýbrž se pohotově táže: „Slečna sympatizuje s bursíkovci?“ „Ne. S Matějem Stropnickým. Ten bude mimochodem v té době předsedou Zelených,“ pokračuju ve svém fantazírování se snahou umlčet ho. „Ten rebel?!“ Propukám v smích. „A můžete mi, prosím Vás, říct, jak nazýváte ty kluky, když pan Stropnický je u Vás rebel?“ ptám se nevěřícně. „Vždyť je to rozmazlenej fracek, kterýho táta málo řezal!“ Podívejme se, můj postarší spolucestující se blíží slovní zásobě těch, které ráčil vyhodit z vlaku. „Kéž by každý byl stejně rozmazlený fracek jako on – studoval dvě vejšky, psal do novin a volný čas věnoval politice. Tu mimochodem dělá zadarmo! A třídí odpad! A jeho fejetony! Znáte ten o bodovacím systému? Doporučuju! A co teprve ten o národní knihovně! Výbornej! A …“ To, že v televizi vystupuje ve svetru zelené tedy stranické barvy by už bylo na chudáka dědu trochu moc. „No snad nebude tak zle, slečno,“ říká a bere si klobouk. „Já to stejně tak nemyslel,“ pokračuje a obléká si kabát. „Vlastně jsem chtěl říct, že si teda to mínění o něm vyspravím,“ dodává a odchází. „Tak třeba někdy nashledanou.“ Jo, na ministerstvu, dědo.
S jeho vystoupením v Turnově se mi vrací rozverná nálada. Pomalu mi ale začíná docházet, že se mi obhajobou Matěje Stropnického podařilo pobavit celý vagón. Asi jsem svůj monolog na téma Rebel svatouškem přepálila. Vždyť nemá řidičské oprávnění na tank, to na auto mu sebrali, když „trochu bumbal“ a kouří. Ale co! Stejně je to můj vzor. A jednou bude i můj šéf. Že jo, Matěji?