autor: Martina Němcová, Anopress IT a.s., vyšlo 25.11.2009 v regionálních denících
S Matějem Stropnickým, který prý má rád plzeňské pivo a do Plzně jezdívá, si Deník povídal o ekologii a o tom, co ho přivedlo k „zelenému“ životnímu stylu. Tento šestadvacetiletý politik v současné době studuje obor mediální studia na Karlově univerzitě a naplno se věnuje psaní své diplomové práce na téma Neodpovědná svoboda slova. Těm, kterým jeho tvář připadá známá, připomenu, že si zahrál jednu z hlavních rolí ve filmovém zpracování slavné básně Karla Hynka Máchy – Máj. Jestli by vyměnil politiku za herectví a co dělá pro ochranu našeho životního prostředí on sám, to se dočtete v následujícím rozhovoru.
Proč je podle vašeho názoru důležité chránit životní prostředí?
Moderní člověk se stal všežravým parazitem. Nepřizpůsobuje se svému prostředí, ale naopak: sám si ho přizpůsobuje. Je na konci potravinového řetězce a přírodě nic nevrací. Kromě tun odpadu, dokonce jaderného. Stále betonujeme nové a nové dálnice, skladiště a satelitní městečka okolo měst, to má zásadní vliv například na přírodní koloběh vody. Spolu s komunistickým betonováním koryt řek je výsledek zřejmý: narůstající množství a ničivost povodní. Voda se prostě nemá kam vsáknout, a tak se rozlévá do prostoru. Žasnu, že to není pochopitelné. Natrávě uvidíte louži po dešti půl hodiny, na asfaltu třeba dva dny. Povodeň je totéž ve velkém.
Myslíte si, že je ochrana přírody v našem státě na dostatečné úrovni?
Není, kdyby byla, věnoval bych se něčemu jinému.
Kde vidíte největší chybu a co navrhujete pro zlepšení?
Klíčové je, odborně řečeno: internalizovat externality výroby. Co tím mám na mysli: při průmyslové výrobě zboží dochází ke spotřebovávání neobnovitelných zdrojů energie, aniž jsou do cen výrobků započteny úplné náklady na jejich obnovu. Při distribuci tohoto zboží následně dochází k opotřebování infrastruktury, silnic, železnice a tak dále. Také tyto náklady platí z větší části stát, nikoli výrobce. Do třetice jde o znečišťování životního prostředí při výrobě i distribuci, na mysli mám znečištění ovzduší, vodstva, půdy. Náklady na rekultivace opět neplatí soukromé firmy, tedy jejich původci, ale stát, tedy my všichni. Souhrn těchto nezapočtených nákladů se nazývá negativní externality. Jde o to, je započítávat do nákladů výroby, internalizovat je. Podaří- li se to, bude mít toto komplexní opatření dvojí efekt: zásadním způsobem klesne schodek státního rozpočtu, protože klesnou výdaje, a zároveň se sníží objem výroby, protože vzrostou náklady. Obojí bude životnímu prostředí a v˙důsledku nám všem velmi ku prospěchu.
Co konkrétně děláte vy pro ochranu životního prostředí?
Za hlavní věc beru dobrovolnou skromnost. Nesvítím zbytečně, kde nejsem. Topím plynem a nevětrám přitom. Auto mám asi jedno na celý život – to je ekologičtější, než je měnit za stále nové a hybridnější modely. Jezdím s ním, jen když to nejde jinak. Dálnice nepoužívám vůbec. Bydlím v Praze tak, abych na Hlavním i Masarykově nádraží byl do deseti minut chůze a na autobusovém nádraží Florenc jakbysmet. Nenakupuji v supermarketech, ale v malých obchodech a české výrobky, a nikdy nic do zásoby, nepotřebuji tedy lednici. Piju vodu z vodovodu.
K ekologii vás přivedli rodiče nebo jste k ní tak říkajíc dospěl?
Tak říkajíc dospěl. I když na šetření vodou ve sprše dbal otec vždycky, byť myslím, že spíše z ekonomických důvodů. V devadesátých letech jsem studoval v Lisabonu a v Římě a že jsem byl zvyklý jezdit do lesa v Praze tramvají, byl pro mě šok, jak málo lesů v Portugalsku nebo ve střední Itálii je. A ty, co jsou, jsou většinou oplocené, soukromé. V zahraničí mi chyběly lesy, reakce byla u pubescenta automatická opozice: chtěl jsem se stát na Šumavě hajným, nakoupil jsem mapy a psal u moře dlouhé místopisné texty o tamních slatích a rašeliništích. Později jsem si řekl, že takhle to u nás nikdy nesmí dopadnout.
Žil jste nějakou dobu v zahraničí. Zpozoroval jste tam nějaký rozdíl v ekologii a ochraně životního prostředí?
Tamní ekologické organizace jsou podstatně radikálnější a vtipnější ve své názornosti. U nás je všechno taková mdlá úředničina. Český občanský sektor mi přijde strašně usedlý, bez vynalézavosti. Samé letáky, novely zákonů. Jako by chtěla Duha dneska už jenom šířit osvětu, původně chtěla zastavit Temelín – to mi přišlo případnější. Na zákony jsou tu i jiní, ale úloha ekologických aktivistů je nezastupitelná. Jediní, kdo se nebojí, jsou Greenpeace, s těmi se mi spolupracuje skvěle. Obsadí radarovou kótu v Brdech, zaskvotují ji a vyhlásí tam neutrální stát. To je supr nápad, hned jsem je jel podpořit. Ale je toho málo.
Jaké máte koníčky, co vás baví?
Neřekl bych, že mám koníčky – ty jsou pro ty, jimž uniká smysl jejich práce. Já dělám profese, které mě zároveň baví: píšu do novin, věnuji se politice a příležitostně i uměleckým aktivitám, těm však přiměřeně schopnostem. Rád ale čtu, to je pravda, a baví mě nekonečná práce na obrovské zahradě naší chaty. Jezdím rovněž vlakem na dlouhé toulky přírodou a vybírám takové cesty, abych za celý den nikoho nepotkal. To i v okruhu do padesáti kilometrů okolo hlavního města stále jde, což považuji za malý zázrak a jeden z důvodů, proč bych nikdy nechtěl žít jinde než v Česku.
Myslíte si, že žijete zdravě? Snažíte se ke zdravému životnímu stylu přivést i své přátele nebo členy rodiny?
Žiju sice vcelku skromně, úplně zdravě ale asi ne. Nejsem dokonalý, že. Kouřím, protože kouřím rád. Nejím moc zeleniny, jelikož mě nebaví ji připravovat. Dáno novinářským povoláním, nemám zrovna pravidelný denní harmonogram. Ale to je tak všechno. Snažím se cvičit, chodím hodně pěšky. Přemýšlím. To je myslím ke zdraví vůbec nejdůležitější. A neberu žádné prášky, neužívám mastičky a nepolykám vitaminy. Nedám farmaceutickým koncernům ani korunu. A co je obzvlášť zdravé: nemám televizi. Od ní se snažím odlákat všechny, koho znám, to potvrdí, koho se zeptáte.
V poslední době se často setkáváme se zprávami týkajícími se týrání zvířat. Dotýkají se vás? Co by podle vašeho názoru pomohlo?
Zvíře není ani člověk, ani věc. To ví dobře každý, kdo nějaké zvíře někdy měl. Klíčové je tedy změnit zákon o zákazu týrání zvířat a definovat v˙něm zvíře nově. Nejsem přítelem psích hotelů a hřbitovů, to jsou zbohatlické úlety těch, kdo zároveň nosí norčí kožichy a páchnou na sto honů vůní testovanou na zvířatech, ale na základní citlivé nakládání zvíře právo mít má. Vždyť to stonásobně vrací.
Čemu v současné době věnujete své úsilí, co právě teď děláte?
Po zrušení předčasných voleb jsem se plně věnoval své diplomové práci na téma Neodpovědná svoboda slova. Když byl ale svolán na prosinec volební sjezd SZ a Ondřej Liška ohlásil kandidaturu na předsedu strany, rozhodl jsem se postavit se jako kandidát proti němu. Již předtím jsem chtěl rozproudit programovou debatu na sjezdu a napsal jsem „Manifest Zelení 2010: Demokratizujme trh!“. Mám totiž, myslím si, oprávněný pocit, že pobytem ve vládě zelení ztratili mnoho ze své identity, že se programově rozmělnili. Navíc vůbec nereflektujeme příčiny a důsledky hospodářské krize, právě k tomu upoutává pozornost manifest. Zelená politika se zprovinčněla. Je čas na návrat ke kořenům zeleného hnutí.
Co vás naposledy, jak se říká, zvedlo ze židle?
To, když současný ministr průmyslu Tošovský předložil vládě energetickou koncepci, která obsahuje jak návrh na výstavbu nových jaderných elektráren, tak prolomení těžebních limitů na hnědé uhlí. Nejraději bych mu zaplatil ze svého roční stáž v některé ze skandinávských zemí, kde by zjistil, že moderní je investovat do zelených technologií a obnovitelných zdrojů energie. Tošovského návrhy jsou naprosto senilní, srovnat je lze snad jen s komunistickými megalomaniemi.
Zahrál jste si jednu z hlavních rolí ve filmu Máj. Jak jste se k tomuto filmu dostal a co vás na hraní nejvíce bavilo?
Oslovil mě režisér F. A. Brabec, že konkurzem prošlo už asi pět set uchazečů a žádný nebyl dost zvláštní. Tak padl na mě, udělal jsem kamerové zkoušky a za dva týdny se začalo natáčet. Strávil jsem tak nečekaně celé předloňské léto ve filmovém štábu. Zopakoval jsem si jízdu na koni a oživil Máchovy skvělé verše, byla radost je poslouchat, když vítr dul a recitoval Jan Tříska. Obdivuji, jak vychutnal každé slovo, byl to doslova labužnický přednes.
Plánujete do budoucna nějakou další zkušenost související s filmem?
Od Máje jsem hrál dvě drobnější úlohy ve filmech studentů FAMU, budu asi točit jakýsi hudební klip. Ale tato činnost pro mě zůstává okrajová. Myslím, že je okolo mě dost lepších herců, než jsem já. Já zase lépe píšu než oni, tak proč si to navzájem brát?
Kam chodíte za kulturou?
Dvě střediska kultury v hlavním městě navštěvuji častěji než jiná: Divadlo Komedie a kino Ponrepo. V Komedii píší autorské hry, inscenují je a hrají proti proudu. Nebojí se ničeho, v září měla třeba premiéru hra zabývající se studiem vztahu Josepha Goebbelse a prvorepublikové filmové hvězdy Lídy Baarové. Nešlo o milostné senzace jejich poměru, ale o rozpornost lásky Němce a Češky v očekávání války, o míru loajality k vlastní zemi a naopak o právo na vlastní život a city. Lze milovat kulhavého ministra propagandy zločinné říše, táže se ona. Lze milovat ženu z podřadného slovanského národa, na to on. Je to krásné představení. Ponrepo mi poskytuje přehled o české a světové kinematografii od vzniku až po současnost v měsíčních portrétech, čímž se bavím a doplňuji vzdělání zároveň. A kino má krásnou atmosféru: uvaděčky jsou starší dámy, které již vědí, kde sedávám. Promítá se bez reklam a hlavně koly a popkornu.
Matěj Stropnický
narodil se 18. 9. 1983.
je synem Martina Stropnického, současného ředitele Divadla Na Vinohradech. zahrál si roli loupežníka Viléma ve filmu Máj režiséra F. A. Brabce, v současnosti kandiduje na předsedu Strany zelených.
Text vyšel v denících: Domažlický deník, Chebský deník, Karlovarský deník, Klatovský deník, Plzeňský deník, Rokycanský deník, Tachovský deník
Zpracovatel: Anopress IT a.s.