Autor: Roman Kanda, literární obtýdeník Tvar
Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968 Scriptorium, Praha 2013 Knižní studie Matěje Stropnického Myslet socialismus bez tanků je především pokusem o svébytnou interpretaci zlomového období moderních československých dějin, přičemž fokusem chce být problematika svobody slova (svázaná s otázkami cenzurního dohledu) ve vztahu k diferencujícímu se mnohohlasí dobového politického diskursu. Pokus je nejdůsažnější v závěru páté kapitoly. Vyzdvižením významu občanské společnosti a přímého politického angažmá občana dochází autor k redefinici pojmu politiky, k rozšíření jeho hranic mimo mocensko-institucionální struktury. Tím je příběh osmašedesátého, ve srovnání s částí historiografické či politologické produkce, pointován odlišně: nenásilně se tu obnažují momenty nadějné, ba politicky aktuální.
Polemická osa
Přesvědčivě a dynamicky se text rozvíjí, nabývá-li polemické polohy (přičemž coby předmět polemiky vystupuje koncepce Petra Pitharta). Rovněž vlákna argumentace jsou zde nejhustší a (nejen) kompozičně tvoří příslušná (třetí) kapitola pomyslnou osu publikace. Naopak slabší stránku představuje jistá nesoustředěnost nebo „nedomykavost“, pokud jde o držení scelující perspektivy. Ústřední téma svobody slova se občas vytrácí pod návalem sledované materie, jeho místy zamlžené obrysy lze spíše jen tušit.
Když autor v úvodu přibližuje genezi své práce (jejíž původní název zněl Neodpovědná svoboda slova), poctivě odhaluje paradox, daný roztržkou mezi prvotními východisky a závěry, k nimž nakonec dospěl. Původně totiž měla práce doložit teze Petra Pitharta z knihy Osmašedesátý (Praha, Rozmluvy 1990; 1. vyd.: Kolín nad Rýnem, Index 1980). Následně se však stala územím otevřeného názorového střetu mezi Pithartovým konzervativním nekomunistickým realismem (pojmosloví autorovo) a Stropnického pojetím, jehož originálním vyústěním je dějinně optimistický výklad sledovaných událostí. Pithart svou koncepci otevírá dvojicí obrazů: Maroldovou Bitvou u Lipan a Bojem Pražanů se Švédy na Karlově mostě bratrů Liebscherových a V. Bartoňka. Oba obrazy, k nimž Pithart přiřazuje vánoční číslo Listů z roku 1968, zvýznamňují historickou porážku jakožto stěžejní motiv interpretace osmašedesátého. Nadto se jedná o motiv hluboce vepsaný do národní mytologie. Pithartovo stanovisko je (právě v kontrastu s pohledem Stropnického) stanoviskem historicky pesimistickým: celý narativ osmašedesátého je u Pitharta sevřen konečnou perspektivou fatálního neúspěchu.
Polemický zápal přivedl Matěje Stropnického k provokativnímu tvrzení, že Pithartův realismus nese některé obdobné rysy jako realismus husákovský (oba prý dokonce „pramení v týchž zdrojích“, viz s. 72), třebaže vede k zásadně odlišným závěrům. Stropnický přepisuje Pithartovy argumenty do linie sedmi tezí, jež postupně vyvrací. Zdá se, že hlavní třecí plochu mezi oběma autory tvoří Pithartovo hodnocení osmašedesátého z hlediska „rozuzlení“ událostí, tj. z hlediska invaze vojsk Varšavské smlouvy. Neodpovědnost intelektuálů (i politiků či novinářů) pak podle Pitharta spočívá v neschopnosti odhadnout situaci, tedy odhadnout hrozbu sovětské intervence. Stropnický však toto jednostranné hodnocení relativizuje upozorněním, že domnělou neodpovědnost lze chápat jako odpovědnost vůči přítomnosti: „Nebyl […] optikou tehdejší přítomnosti reálnější návrat »démona souhlasu«, vynucený domácí politickou reprezentací, než vnější zásah?“ (s. 82; zvýraznil M. S.)
Stropnický Pithartově „realistické“ koncepci dále vytýká, že kupodivu zůstává málo realistická v otázce střídání mocenských elit uvnitř komunistické strany. Jednalo se totiž o komplikovaný proces, v němž vznikaly a zanikaly nepevné aliance, a tato nestabilní situace vyvolávala kompromisy a politickou nerozhodnost, ba opatrnictví. Zkrátka, změny nebylo možné provést s potřebnou razancí. Stropnický se tu oproti Pithartovi snaží o přece jen subtilnější hodnocení. Demokratizaci nevnímá jako polovičatost, nýbrž jako úsilí, jež nutně naráželo na množství dobových limitů. Přesto jsou dobře patrné jeho sympatie k radikálně demokratickým požadavkům prohloubení reforem, jak dokládá zvláště pátá kapitola studie a její závěr (viz níže).
Vytrácející se jádro
Avšak Stropnického kniha se zdaleka neomezuje na svůj polemický rozměr. Ostatně její jádro – jak bylo řečeno v úvodu -mělo ležet jinde. Jenže právě tady zůstal autor svým čtenářům leccos dlužen. Vraťme se ještě ke Stropnického polemice s Pithartem, k jednomu jejímu aspektu, který by z pohledu deklarovaného ústředního tématu měl být určující. Stropnický nepřijímá Pithartovo tvrzení, že „neodpovědnost“ novinářů byla způsobena jejich dlouholetým návykem psát pod cenzurním dohledem. Stropnický namítá, že právě nesvobodný systém posiluje autocenzuru, a hovoří o uvolňování jako o postupném procesu (s. 86). Ve Stropnického formulacích však chybí hlubší, teoreticky podložená reflexe toho, co se cenzurou, resp. autocenzurou vůbec míní. Autorovy následné úvahy se od pomyslného jádra vzdalují; směřují spíše směrem politologickým (v tomto konkrétním případě k názorům Zdeňka Mlynáře o demokratických kontrolních mechanismech). Bohužel, tento rozporný pohyb charakterizuje vlastně celý text. Ostré nasvícení politických a ideologickoteoretických aspektů bývá pravidelně vystřídáno úhybem, nejasností (terminologickou i metodologickou), když je řeč o tom, co má být (už podle podtitulu) v centru pozornosti – o svobodě slova.
Zmíněný rozporný pohyb způsobuje narůstající nesoulad či asymetrii mezi deklarovaným tématem a vnitřní tendencí Stropnického psaní – tendencí k analýze dobové politické řeči, její rozrůzněnosti a prostupování diskursů (ideologického, teoretického, mediálního). Svědčí o ní (rozuměj: o této tendenci), zaprvé, autorův zájem o dobovou řeč i jazyk interpretací, jehož hodnotící a hodnotové zatížení se odráží už na úrovni terminologické. Rozlišení terminologických řetězců coby příznaků určitého ideově-ideologického přístupu zakládá jednu z nejzřetelnějších vrstev Stropnického výkladu. Například hned v první kapitole autor vplétá do svého textu původní terminologii, která vyznačuje pole dogmatické interpretace: „zdravé marxistickoleninské síly“, „dočasný pobyt“, „pravicové síly“, „kontrarevoluce“ atd. Podobně postupuje také v dalších kapitolách, přibližujících interpretaci reformní, realistickou nebo radikálně demokratickou. (Přitom je asi zbytečné upozorňovat, že pochopitelně ani Stropnického interpretace nemůže být neutrální ve věku postdekonstruktivistickém je napadání zaslepující iluze objektivního metajazyka už bezmála banalitou.) Druhým dokladem onoho rozporného vnitřního pohybu textu Matěje Stropnického je autorovo podléhání síle studovaného materiálu. Tím se hlavní téma „prolamuje“ a text místy ztrácí na přehlednosti: souvislý tok se začíná třepit do množství exkursů. To je případ Stropnického výkladu esejů Jana Patočky, jimiž filosof vstupuje do sporu s Kosíkovou Dialektikou konkrétního (s. 101). Z takovýchto exkursů se problematika svobody slova vůčihledě vytrácí. Dobové teoretické diskuse o politice a vhledy do různých filosofických přístupů jsou sice velmi zajímavé, ale zdá se, že jsou diktovány vnějškem ideovým rámcem knihy, protože s vytrácejícím se jádrem souvisejí zpravidla jen volně.
Reálné mocenské síly a/versus teorie politiky
Vysunutí diskursivních aspektů s sebou přináší možné úskalí, s nímž by mohl mít problém historik či politolog. Tento problém bychom mohli opsat jako napětí mezi reálným, tj. historicky doložitelným a politologicky relevantním, rozložením politických sil na jedné straně a na straně druhé interpretačním modelem, který autorovi umožnil postupovat odvážněji jaksi „napříč“, s důrazem na ideologický a teoretický rozměr. Souhrnně řečeno, namísto mocenského rozvrstvení jsou sledovány politickoteoretické koncepce. Tady se pak vnucuje otázka, zda autor poněkud historicky nepřeceňuje zvláště radikálně demokratickou koncepci, a to právě v tom momentu, kdy se pokouší naznačit její význam jakožto reálné politické síly. (Jednohodinová generální stávka 23. 8. 1968 byla sice úctyhodným vzedmutím, avšak její politický dopad byl mizivý.)
Jiným problémem je kapitola o „nepojmenovaných“ (výraz Alexandra Klimenta, jímž označoval nekomunisty, nestranickou většinu, která byla součástí událostí osmašedesátého a někdy do nich i aktivně vstupovala). „Nepojmenovaní“, což Stropnický samozřejmě zmiňuje, ovšem představovali pestrou názorovou směsici, kterou není možné násilně homogenizovat pomocí jednotící výkladové „matrice“ – jedná se o spojování i střetávání rozmanitých hlasů, jež se staly „ohniskem subverze“, nikoli soudržnou či dokonce myšlenkově jednotnou alternativou (viz s. 121).
O smysl osmašedesátého
Co tedy znamená „myslet socialismus bez tanků“? Titul nelze odmyslet od oné polemické osy Stropnický – Pithart. Čtení osmašedesátého, jež Matěj Stropnický předkládá, zvýrazňuje motivy naděje a nekapitulanství, včetně motivu občanského vzdoru; oživuje koncepci radikální demokracie a myšlenku demokratického socialismu. Tak, v závěru své práce, čte autor polemiku mezi Havlem a Kunderou. Socialismus tanky „nezachránily“ (normalizační diskurs) ani „nezničily“ (diskurs nekomunistický, konzervativní). Socialismus je třeba myslet „bez nich“, jako otevřenou výzvu.
Stropnického kniha představuje pozoruhodnou lekci z historického optimismu. Obsahuje sebevědomý postoj, jenž překonává pochmurné konstatování historického traumatu. Kniha je snad nakonec více hermeneutickým hledáním smyslu než důslednou analýzou problematiky svobody slova. Je nedůsledná v naplňování deklarovaného záměru, ale silná svým přesahujícím hledáním.