Strana zelených se má podle Stropnického stát alternativou ANO. To je drzé, ulítlé, sympatické.
O víkendu si Strana zelených (SZ) v Praze zvolila předsedu. Kandidáti si vybrali jediného celonárodně viditelného a slyšitelného zeleného politika, Matěje Stropnického. Je hodně doleva. Tam zelené potáhne z jejich dosavadního středu či „nikde“. Pro někoho bude důležité, že konečně někam, pro jiné bude málo přijatelné, že doleva.
Ve volebních novinách, které měli sjezdaři k dispozici, Stropnický tvrdí: „Zelení jsou radikální strana, protože se naše kritika dotýká samé podstaty současného světového systému.“ Takže už žádná nezřetelná středová partička, která to může koulet s kdekým. (Spolupráci s KSČM však v iDnes jasně odmítl.)
Sjezd působil radikálně už tím, že se předseda nevolil jen jako. Vzpomeňme si: v ANO kandidoval na předsedu pouze Babiš, v ČSSD toliko Sobotka, v TOP 09 opět jenom Kalousek, v ODS sám Fiala. Jaká úleva, že se u zelených o šéfa utkali tři lidé. Že o něco šlo, že Stropnický nedostal devadesát procent hlasů, nýbrž jen o dvacet víc než druhý Petr Štěpánek.
Česká „monodemokracie“, kde se o předsedu nesoupeří, protože „nejsou lidi“, kde se to serve jen o místopředsedy, je nudná až běda. – Zelení mají nízké preference, podle nich by dnes do Sněmovny neprolezli, a přece měli tři kandidáty na šéfa, z toho dva seriózní a navíc skutečně odlišné.
Matěj Stropnický, ročník 1983, působí v politice deset let. Vypadá velmi mladě, a přece toho už má jako politik dost za sebou. Rok pracoval jako náměstek pražské primátorky Krnáčové; minimálně tady byl nepřehlédnutelný. Ukazoval v praxi, jak mu vadí developeři manipulující politiky.
Pokusil se změnit pražské stavební předpisy, proto ho museli loni z náměstkovského postu vyštípat. To ovšem není vůbec špatná vizitka: dělal svou práci zastupitele pořádně, pro nás. Což je možná významnější, pozoruhodnější, než jeho ideové zaměření.
Jak trh nerad demokracii
V kandidátském projevu řekl: „Dokud byl trh trhem národním, bylo možné jej poutat zákony, stanovovat mu pravidla, mírnit jeho dravou bezohlednost, omezovat jeho sebedestruktivní sklony a vytvářet protiváhu ekonomické moci mocí politickou. Čím více je však trh především trhem nadnárodním… dobíhají ubohé státy svými zákony vždy zoufale pozdě nové a nové finty, jimiž se jim trh vysmýká.“
Tohle by se Václavu Klausovi hodně nelíbilo. Ale kdo sledoval Stropnického práci na pražském magistrátu, ten chápe, jak to nový předseda zelených myslí.
V projevu proti sobě stavěl trh a demokracii. Tvrdí, že demokracie je slabá a málo účinná proti dnešnímu pojetí trhu, který ovládají „náhodní jednotlivci vlastně mimo demokratický politický rámec, a často dokonce nad ním“ (dosaď si u nás různé šíbry, lobbisty a kmotry). – Skoro týmiž slovy popisuje stav českého trhu nejméně po dobu deseti let jeden významný český podnikatel, miliardář.
Globalizace ekonomické moci a její nadvláda nad demokracií je podle Stropnického důvod, který lidi žene, aby volili autoritáře. Hnutí ANO, „depolitizované, na první pohled technokratické, ve skutečnosti však posilující ne jen obecnou ekonomickou moc“, je podle něj přesně takovým „výronem nespokojenosti“ občanů.
Až však česká veřejnost klam soukromé firmy ANO prohlédne, tvrdí nový předseda, odcizí se politice ještě víc, pokud neuvidí alternativu. „Tou se máme a musíme stát my, zelení,“ řekl Stropnický na sjezdu.
Směšný? Naivní? Nezaměnitelný
Ambiciózní plán. Zelení mají dvě a půl procenta preferencí, ANO třicet. Levý Stropnický odmítl i pravici, topku a ODS. Podle něj není pravda, a občanům to chce vysvětlit, že „pro naši lásku k přírodě nemáme dost rádi lidi“. To se může zdát naivní, ale něco na té úvaze je. Mnoho lidí si myslí, že jim zelení škodí, že je pro ně víc les a rys než člověk.
Kde chce vzít nový šéf voliče? Mezi občanskými hnutími v krajích. Objevují se v nich často bývalí členové SZ. Příklad: Matěj Hollan z hnutí Žít Brno, Jan Korytář v Liberci nebo bývalý poslanec Přemysl Rabas. A lidé kolem nich. „Snažíme se dát dohromady občanské hnutí, to jest hnutí lidí, kteří vědí, co chtějí, a vědí, jak to dělat,“ řekl Stropnický. Zelenou politiku chce předkládat jako něco, „co není jen pro bohaté“.
Česká politika je cynická. Když se v ní objeví někdo mladý s ideály (zde se značně levicovými, ale zároveň zelenými ideály), může působit směšně. Ale má výhodu: je nezaměnitelný. Cyniků máme moře. Pro mnohé je Matěj Stropnický blázen, cvok, levičák, pro jiné však může fungovat jako opravdový (necynický) politik, rarita.
V rozhovoru pro iDnes řekl: „V politickém středu nejsou žádná řešení, ve středu se jen politik snaží zalíbit všem voličům. Je potřeba pojmenovávat příčiny problémů a ty jsou velmi často radikální, pokud se jde do důsledků.“ Jako příklad uvedl, že za současnou uprchlickou krizi je zčásti odpovědný Západ, který se „podílel na destrukci států na Blízkém východě i v severní Africe“.
Chce to napravit, chce, aby zelení byli vstřícní k uprchlíkům. „Musíme přispět k formulaci programu přijímání migrantů, jasných pravidel, zajištění zdrojů a přesvědčit obyvatele, že je tato pomoc nejen naší povinností a příležitostí, ale také zkouškou úsilí o vždy větší míru lidskosti, o vždy vyšší humanitu…“ Ne, z populismu Stropnického nikdo nařknout nemůže, do populisty má stejně daleko jako do Babiše.
Nový předseda zelené povede tam, kde se nacházejí na Západě, doleva. Chce je nabídnout jako alternativu ANO. To je drzé, ulítlé, sympatické. Neříká, že není politik, ale že politika je něco jiného než to péct s kmotry a developery. Něco víc než jen vlastní ekonomický zájem. Mladí, ale i někteří staří, by na to mohli slyšet. A pak by SZ mohla překonat pětiprocentní hranici.
Autor: Martin Fendrych
25.1.2015