Na stole nepříliš zabydlené kanceláře na pražském magistrátu leží předpotopní mobilní telefon, stará otřískaná Nokia. Je to jeden z poznávacích znaků mladého muže, jenž tvrdí, že se rozhodl žít „dobrovolně skromně“.
Loni odvolaný vzpurný náměstek pražské primátorky Matěj Stropnický si sešup ve svém CV o několik měsíců později, v lednu 2016, částečně vynahradil: získal post předsedy Strany zelených. Stropnický je filmovým loupežníkem Vilémem z Máje a také bývalým novinářem. „Jaký dáte tomu rozhovoru titulek?“ ptá se. „Když jsem já něco začínal psát, vymyslel jsem titulek jako první, protože jsem přece věděl, o čem to bude,“ prohlašuje. Vypráví, že zrovna večer před naším rozhovorem měl rodinné setkání se svým otcem, ministrem obrany za hnutí ANO Martinem Stropnickým, se svou matkou Lucií Stropnickou, textařkou a scenáristkou, a oběma sestrami. „Měl jsem za sebou šestihodinové řízení jednání předsednictva strany, které skončilo krátce předtím, a přišel jsem tedy s dost pocuchanými nervy. Takže jsem spíš poslouchal a zajímalo mě, kde byli ostatní na dovolené. Politiku jsme ani neprobírali,“ ujišťuje. Když přijde řeč na jeho otce, tvrdí: „Vlastně k celé řadě věcí máme podobný přístup. Akorát já jsem asi trochu radikálnější.“
* V čem se s otcem neshodnete?
My se trochu lišíme v názoru na Andreje Babiše. To je jednoznačná věc. Střet zájmů, který Babiš v politice má, se také projevuje…
* To vidí víc lidí, jenže jak jsme se domlouvali, tohle nemá být rozhovor o politice. Ale když už jste zmínil Babiše – napadá mě, že jste na tom byl v raném věku podobně jako on. Žil jste v zahraničí v rodině diplomata, chodil jste tam do škol, vystudoval francouzské lyceum…
Nevím, jestli je pro dospívající dítě nejdůležitější to, kolik peněz jeho rodiče berou. Já musel skoro každý druhý rok měnit školu. Pro dítě je mnohem důležitější, jestli si může vytvořit kamarády, s nimiž je třeba 10 let a může s nimi o víkendech jezdit na chaty nebo hrát fotbal. To člověk v tomhle věku vnímá mnohem víc, než jestli jeho rodina má nové auto každý rok nebo každých pět let. Nemám rád, když je můj život popisovaný jako život v bavlnce.
* Co by za to spousta rodičů dala, kdyby jejich děti mohly vystudovat na západních školách, maturovat na francouzském lyceu.
Vidíte, a já jsem se vždycky strašně těšil zpátky a musím říct, že jsem v zahraničí nikdy nechtěl žít.
* Co vám tam vadilo?
Za prvé to mám rád prostě tady. A pak mi tam chyběl volný pohyb v krajině, v přírodě. V Itálii nejsou skoro žádné lesy, v Portugalsku taky minimum, nebo jsou soukromé,oplocené. Všechen pohyb nebo volný čas je tam hodně organizovaný. Já jsem do první třídy chodil v Říčanech, kde jsme bydleli jeden rok okolo revoluce. To byl asi nejsvobodnější rok v mém životě. Sice jsem chodil do školy pěšky každý den asi čtyři kilometry tam a zase zpátky, protože jsme bydleli na okraji Říčan, ale doma jsem pak hodil taškou a už mě do večera nikdo neviděl. Kdežto v té cizině jsem nemohl udělat ani krok bez rodičů. Abyste mohl vyjet z toho diplomatického prostředí, bylo na všechno potřeba auto. Někdo zvnějšku možná k takovému životu vzhlíží, ale ve skutečnosti je to prostě zlatá klec. Zažil to i můj otec, protože i jeho otec byl před Listopadem diplomat, tedy obchodní diplomat.
* Váš dědeček?
Ano, můj dědeček. A otec venku taky chodil do francouzské školy (v Itálii a Turecku, pozn. red.). Ten pohled zvnějšku mi ale v tomhle ohledu přijde hodně povrchní. Když třeba vezmete to vysoké školné, to často hradí země, které diplomaty vyslaly. To je prostě součást nákladů diplomacie. A pak tam chodil druhý typ dětí, které byly z toho státu, v němž se škola nacházela. Zejména v Itálii to byly ultraprominentní děti, protože to samozřejmě byla drahá škola. No a to prostředí mi v tomhle ohledu bylo vlastně něčím hrozně nepřiměřené, nesympatické. Ty děti tam vozily matky v obrovských autech, která neuměly vůbec řídit, měly ty drahé kožichy, bylo to všechno extrémně snobské.
* Se spolužáky jste se nekamarádil, nechodil na party?
Ti spolužáci byli často normální. Paradoxně se to celé prostředí tvářilo hodně rovnostářsky, museli jsme nosit uniformy, ale ve skutečnosti jsme pořád debatovali o tom, jak tu uniformu nějakým způsobem obejít. Vedení školy argumentovalo, že uniformy jsou proto, aby nebyly vidět sociální rozdíly, ale hlavně s americkými studenty jsme si říkali, jestli to není úplné pokrytectví, a těžce jsme to pranýřovali.
* Zaujalo mě, jak jste v rozhovorech háklivý na označení zlatá mládež. Reagujete na to skoro vždycky obratem: To jste si mě asi spletli s Agátou (Hanychovou, nevlastní sestrou a oblíbenkyní bulváru, pozn. red.). Ale proč nepřipustíte, že jste přece jen vzešel z horních deseti tisíc?
To je nálepka, která mě strašně poškozuje, pane redaktore. A přitom za to nemůžu. Myslíte si, že zlatá mládež nastoupí do Literárních novin za 10 tisíc korun na měsíc a pět let se živí tímhle způsobem? Já jsem vypadl z bytu, jak jsem nejdřív mohl. V osmnácti už mě tam nikdo neviděl. A od té doby jsem se prostě živil sám. Vystudoval jsem dvě vysoké školy a dělám práci, která je z mého pohledu ve veřejném zájmu, protože chci dělat něco prospěšného pro společnost. Pojďme to laskavě odlišovat. To, na co jste se mě ptal, bylo součástí nějaké rodinné minulosti, ale nesouviselo to s žádným dědictvím, to byla regulérní práce mého otce a s tou byly spojené věci, na které já jsem si nechtěl zvykat, kterým jsem nehověl a které byly nepříjemné i jemu.
* Měl jste někdy nějaký „spotřební“ sen? Toužil jste po nějakých věcech?
Měl jsem kdysi taky představu, že auto je zdroj svobody. Proto jsem si dost brzy udělal řidičák a za našetřené peníze jsem si koupil auto. Starého brouka, za 50 tisíc. Ale asi po třech nebo čtyřech letech mě to úplně přestalo bavit. Zjistil jsem, že větší svoboda spočívá v tom, když sednu do vlaku a zpátky se můžu vracet jinou cestou, protože mezitím ujdu 30 kiláků. To auto mě vlastně svazuje. Bohužel hodně lidí s autem stále spojuje nezávislost, svobodu, seberealizaci. To mě napadne vždycky, když vidím někoho, kdo si auto čistí a ještě dýchá na skla, aby byla dokonale vypulírovaná.
* To jste nedělal ani na začátku?
To jsem nedělal ani na začátku. Byla to prostě taková hezká popelnice, která k něčemu měla sloužit, a když se ukázalo, že přestala sloužit k tomu, k čemu jsem chtěl, tak jsem se jí zbavil.
* Za kolik jste vůz prodal?
Za necelých 30. To, myslím, odpovídalo. Mezitím jsem do něj určitě dalších 50 dal, protože s autem byl pořád nějaký problém a já jsem nebyl úplně ten typ, co si uměl sám opravovat motor. Pak už mělo stále vyfouklou jednu gumu, obtížně se startovalo, mělo prohnilý podvozek. Prostě nejvyšší čas se ho zbavit.
* Váš otec byl velvyslancem i ve Vatikánu. Jak jste se se „svatým“ prostředím jako teenager sžil? Ale asi jste nebydleli přímo tam…
Ne, s Vatikánem jsem nepřišel do styku, i když na závěr jsem mohl. Dám příklad na dokreslení toho, jak hodně jsem se těšil zpátky. Na konci působení má vždycky velvyslanec u papeže soukromou audienci s rodinou. Tehdy byl ještě papež Jan Pavel II. A já se měl rozhodnout, jestli tam ještě týden vydržím a zúčastním se té audience, nebo jestli už pojedu do Čech. A dal jsem přednost návratu. Takže jsem se sebral a jel raději domů a pak se spacákem někam do lesa.
* U levicového člověka není těžké tento postoj pochopit.
Tím jsem ještě tolik nebyl. V sedmnácti osmnácti jsem se zajímal o politiku, o historii, o ekologii, ale formování přicházelo teprve postupně.
* Vy jste dnes protagonistou – když vás budu citovat – „zelené politiky, která je v zásadním rozporu se systémem, v němž žijeme“. Kde se tedy ve vás vzal tento postoj?
V zahraničí jsem měl poměrně hodně času a o víkendech, kdy mí vrstevníci třeba někde vysedávali s kamarády nebo sportovali, jsem si sám studoval. V šestnácti jsem přečetl celé Palackého Dějiny. Přicházelo to nějak postupně. V Pamětech Václava Černého je dobrá věta: „Generace, která se narodila, aniž by měla ambici změnit svět svých rodičů, se narodila marně.“ To je věta, kterou mám často před očima. Řekl bych, že každý chce žít ve světě, který odpovídá jeho určitým představám. Ale kdo tuhle ambici v sobě zadusí, dlouhodobě potlačuje nebo v sobě nenachází dostatek vůle pro změnu, musí se tomu světu a systému začít nějakým způsobem přizpůsobovat. A to se projevuje různě. Třeba se spokojí s pohodlím, které nabízí stávající systém. A čím dál méně je schopen porozumět kritice takového pohodlí.
* Záleží, kdo kritizuje.
Ano, je dobré začínat u sebe. Když Leonardo DiCaprio přijede na předávání cen Oscar, kde má zajímavou a obdivuhodnou řeč o klimatu – obdivuhodnou v tom smyslu, že někdo jako on o takové věci vůbec přemýšlí –, ale přiletí tam osobním tryskáčem, lidi si najednou řeknou: „Na jedné straně tady mluví o klimatu, ale jak se sám chová?“ Nikdo není úplně dokonalý, i pro mě je těžké se některých věcí vzdát. Dobře, u auta to šlo snadno.
* Takže dnes jste se zbavil všech spotřebičů kromě fénu, jak jste se jednou přiznal v jednom rozhovoru?
Ano. Pračka, myčka, lednička do určité míry usnadňují život. Ale člověk se podle mě nechá snadno věcmi zotročit. Když máte příliš mnoho spotřebičů, pořád je musíte opravovat, vyměňovat, nahrazovat novými. Nechci se stát jejich otrokem. Je mi to strašně vzdálené.
* Vy chcete po ostatních něco, co většina lidí nechce. Většina lidí je ráda, že si nakupuje věci, které jim umožní pohodlný život, že si podřizuje přírodu, aby jim sloužila. Proč chcete většinu přesvědčovat, aby přejala ideály menšiny?
To je předmětem činnosti každé politiky. Otázka je, jaké k tomu volíte nástroje. My volíme osobní příklad kombinovaný s poměrně velkým množstvím práce. Musíme prostě lidi přesvědčovat a poukazovat na příčiny problémů, které se do souvislostí nedávají. Třeba to, že ve společnosti je obrovský nárůst nemocí, které vyplývají ze způsobu života, jímž žije velká část světa, ve které se nachází také Česko. První místa v úmrtích na nemoci srdce jsou následkem toho, že se lidi prostě přežírají.
* Co jste měl k večeři?
Měl jsem kus masa s fazolemi.
* Jaké to bylo maso?
Myslím, že vepřové.
* Takže nejste vegetarián.
Vegetarián nejsem. Zatím o tom jen uvažuju a snažím se postupně maso eliminovat, protože masný průmysl je zdroj znečištění.
* Vidím, že máte pořád tu starou Nokii. To jste si domů nepořídil ani počítač?
Mám zapůjčený magistrátní notebook, který mám doma, a tady v kanceláři mám tenhle stolní počítač. A pokud jde o ledničku, tu jsem měl doma pořád prázdnou, tak jsem ji zkrátka vyřadil, protože nebyla potřeba. Znám docela hodně domácností, které se obejdou jako já bez většiny spotřebičů, přestože mají dvě nebo tři děti. Ale třeba se neobejdou bez ledničky, protože samozřejmě nakupovat nebo připravovat jídlo pro pět lidí je mnohem ekonomičtější doma.
* Většina lidí přinejmenším v Praze si už nedokáže představit život bez takzvaného chytrého telefonu. Jak vy to zvládáte?
Náměstkem primátora člověk klidně bez chytrého telefonu být může. I novinářem. Kalendář mám v počítači, mail rovněž, nejsem on-line 24 hodin denně. V pauze, kdy na síti naštěstí nejsem, si můžu přečíst něco jiného, než se píše na Facebooku. Když někdo přebírá všechny informace jenom ze sociálních sítí a z toho on-line prostředí a vyjde pak ven na ulici, zjistí, že tam jsou úplně jiní lidi.
* Jací jiní lidi?
Lidi, kteří žijí víc v off-line prostoru, mají jiné zdroje informací, jiné komunikační nástroje, jiné problémy. Tyhle dva světy považuju za mnohem víc rozpojené, než tomu bylo třeba před 10 lety.
* Když nemáte auto, jak cestujete? Byl jste na dovolené v zahraničí?
Jel jsem letos do Anglie. Po docela dlouhé době jsem byl někde v zahraničí. Jel jsem autem, půjčil jsem si ho. Na tu dobu, kdy je auto potřeba, ho nemusím vlastnit. Carsharing má, myslím, význam. Nejsem pro zákaz nebo zrušení aut. Jenom nemusí mít každý tři. Chtěl jsem v Anglii vidět všechno možné od jezera Loch Ness až po Londýn. Byl jsem i u Severního moře a ve Skotsku. Zajímala mě Anglie po brexitu. Rozhodl jsem se, že tam pojedu i proto, že tam podstatně zlevnila libra. Tak jsem si to konečně mohl dovolit.
* V anketě Pátku Lidových novin jste na otázku, jaká lidská vlastnost se vám nejvíc příčí, odpověděl, že měšťáctví. Proč?
Měšťáctví je kombinace vychytralosti, pohodlnosti a sobectví spojená s nezájmem o hledání veřejného zájmu, něčeho, o co by se společnost měla pokoušet a o co by měla usilovat. Je to takové malé sobectvíčko, které vlastně probublává každou aktivitou, každou úvahou, každým vztahem, každým názorem. Je to něco, co společnost pořád ničí.
* A kdy bylo takových lidí nejvíc?
Řekl bych, že nejvíc měšťáků bylo za normalizace.
* Pokud nenávidíte měšťáky, budou vám asi blízké postavy revolucionářů, tipoval bych takového Fidela Castra. Nebo se mýlím?
Vy mě chcete úplně dorazit. Třeba hodně inspirativní postavou je pro mě Edvard Beneš. Považuju ho za našeho nejschopnějšího politika. Ve 20. století určitě.
* Tak to bude pro naše čtenáře určitě velké překvapení. A vám je tedy bližší Edvard Beneš než Fidel Castro?
Fidel Castro má za sebou realitu režimu, který po té revoluci následoval. Revoluci na Kubě proti loutkovému režimu, který tam byl předtím a držel lidi v předklonu ve vedru na třtinových polích, považuju samozřejmě za správnou. To, co se z toho vyvinulo následně, je ovšem z mnoha důvodů problematické.
* A není Edvard Beneš ve vašich očích představitel jakéhosi měšťáctví v politice? Podle mnohých se v roce 1938 zachoval kapitulantsky a v roce 1948 podle kritiků umožnil svou slabostí nástup totalitního režimu. Čím vás tedy zaujal?
Mě fascinuje, jak to měl Beneš vždycky strašně dobře promyšlené. Jsem v tom hodně ovlivněný knihou historika Jana Tesaře Mnichovský komplex. To je podle mě pohled, který postupně v dějinné interpretaci Beneše převáží. Beneš prostě vsadil na to, že nacismus prohraje. Že demokratický svět nad ním zvítězí. Přestože to v okamžiku Mnichova mohlo vypadat jinak, byl to ve skutečnosti naprosto geniální tah. Beneš byl člověk, který podle mě ze všech našich politiků 20. století nejvíc sledoval skutečně veřejný zájem. A podřizoval tomu i svou vlastní pověst. V tom je pro mě třeba inspirací.
Rozhovor vyšel 29. 7. v Ego!, pátečním magazínu Hospodářských novin