Od roku 2003 se Matěj Stropnický angažoval ve Straně zelených, v lednu letošního roku se stal dlouholetý žižkovský zastupitel a kritik dřívějšího vedení strany jejím předsedou. Ačkoli vyrůstal v diplomatickém prostředí, k veřejné činnosti jej dle jeho slov přivedl spíše vlastní zájem: „Přišlo mi už tehdy, ve dvaceti, že není na co čekat. Zelení byli v té době neviditelní,“ popisuje počátky svého politického působení.
Proč se vydal zrovna levicovou ideovou cestou, zdůvodňuje Stropnický svými začátky v novinářské profesi: „Psal jsem do Literárních novin, to bylo prostředí, kde se taková cesta dost nabízela. Byl tam už tehdy Jakub Patočka, psal tam Vaculík, Erazim Kohák…“ Politiku označuje za způsob uskutečňování svobody, má podle něj smysl začínat s ní v místě svého bydliště.
Stropnický bývá často označován za radikála. Sám však říká, že se směřováním strany zas o tolik nepohnul. „Jsem předvídatelný partner, vadí mi, když politici nedodržují svůj program. Typicky se to děje u ČSSD, hnutí ANO ale třeba nemá program vůbec žádný,“ naráží bývalý náměstek primátorky na hnutí, kde působí jeho otec, ministr obrany Martin Stropnický: „Bohatí soupeři se porážejí těžko, politika je hodně o penězích,“ dodává.
Na americké prezidentské volby má předseda zelených jasný názor. „Můj favorit už vypadl,“ připomíná s úsměvem překvapení z Demokratické strany Bernieho Sanderse. „Clintonová ale ustupuje, bude muset vyjít vstříc levicovému křídlu strany,“ předpovídá. „Čekám, s čím Clintonová ještě přijde. Osobně jí moc nevěřím,“ říká Stropnický v rozhovoru pro Reflex.cz.
Do čela Strany zelených jste přišel s radikálněji levicovou představou o fungování strany. Počítáte s tím, že se vám podaří voliče o svých myšlenkách přesvědčit do nejbližších sněmovních voleb, nebo to bude trvat déle?
Myslím, že jsem směřováním strany zas o tolik neotočil. Jde o zamýšlení nad celospolečenskými a globálními otázkami, jdeme po globálních příčinách. Lidé často vidí jen důsledky toho, co se ve světě děje. Ať už jde o znečištění, nadměrnou těžbu zdrojů, nebo umělé udržování při životě některých průmyslových odvětví jako na kapačkách. To často vyplývá z globálních jevů, heslem ekologického hnutí od prvopočátku bylo „mysli globálně, jednej lokálně“. Já jsem se doteď angažoval spíš v lokálních věcech na Žižkově a v Praze. Cílem, který jsem si však dal, je ovlivnit českou debatu tak, abychom se začali bavit o podstatných věcech.
To zní jako běh na dlouhou trať.
Je hodně pravděpodobné, že ve volebních výsledcích se to pozitivně projeví až za delší dobu. Já jsem ale zvyklý ve volbách vyhrávat, nicméně výhra přichází postupně. Na Žižkově jsme měli v roce 2006 deset procent, potom dvacet, předloni už dvacet sedm. Návrat zelených do sněmovny je tedy časem nevyhnutelný. Myslíme si, že tam zelená strana patří.
Zdá se, že dnešní západoevropská progresivistická levice přitahuje především mladé lidi. Důkazem budiž nečekaný úspěch Bernieho Sanderse v amerických primárkách. Co tento trend způsobuje?
Dovolil bych si s tím trochu polemizovat. Když se bavím s lidmi na ulici, mnohdy narážím i na starší, především ženy, jež říkají, že je příroda důležitá, že chtějí zdravé životní prostředí, zdravé město… Většinou přitom zmiňují své vnuky, chtějí dobrý život pro jejich generaci. Nejtěžší je získat lidi v produktivním věku, kteří mají na prvním místě zaměstnání a svůj výdělek. Zaměstnání v některých odvětvích jdou proti principu trvalé udržitelnosti. U střední generace je také velký důraz na to, uživit rodinu, kvalita života je poměřována intenzitou spotřeby a zelení jsou kritiky spotřeby.
Mladý člověk je tomu otevřenější, nemá tolik potřeb a vytváří si své ideály, svou představu o světě. Snažíme se dát dohromady širší hnutí složené z angažovaných lidí, kteří hledají a prosazují veřejný zájem v místě, kde bydlí. Vytváříme z nich širší politický proud.
Dá se tedy říct, že mladí mají tendenci se na svět dívat více optikou ideálů než vlastní zabezpečenosti?
Pravda je, že mladý člověk často nemá tolik starostí o základní potřeby, mnohdy mu je ještě zajišťuje rodina. Logicky proto do světa vstupuje s představou, jak by měl fungovat. Stát by měl zajišťovat všem možnost vstoupit do života s co největším množstvím potenciálu vlastního rozvoje, bohužel tomu tak vždy není. Proto asi ta podpora, o níž mluvíte. Je ale hodně mladých rodin, které mezi naše voliče můžete započítat taky.
Potřebuje společnost spíš mladé politiky, nebo mladé myšlenky?
Mám za to, že svět se až tolik nemění, paradoxně. Celá řada myšlenek už existuje, je akorát potřeba vidět, jakým způsobem se týkají dneška. Nejsem ageista v tom smyslu, že bych za každou cenu říkal: „Mladí vpřed.“ Vidím spoustu mladých sociálních demokratů nebo ódéesáků, kteří už v tom chodí podobně jako ti jejich straničtí fotříci. Vytváří se pyramida všech asistentů, kteří se od začátku učí těm politickým fintám a tomu, v politice přežít, ale ideály jen předstírat. Zároveň jsou naopak starší lidi, kteří té chobotnici odolali.
Sedíme ve vaší kanceláři na magistrátě, jenž je stále místem takřka trvalé nestability. Zabránily vám koaliční spory v dotažení nějakých konkrétních projektů?
Jistě. Loni touto dobou jsme měli připravený návrh stavebních předpisů, jež by byly daleko inovativnější a přísnější vůči developerům než ty, které nakonec prošly. Bylo tam mnoho návrhů z konceptů smart cities pro udržitelný rozvoj měst, používání dešťové vody, soběstačnosti budov… Tyto věci z toho vypadly, což mě mrzí hodně, protože jsem na tom strávil celou první polovinu loňského roku. Pak řešíme další dlouhodobé věci, jako nákladové nádraží na Žižkově, kolem něhož pracuji už asi pět let, a pokaždé, když se objeví prostor s tím pohnout, tak se posuneme o další kousíček. Na začátku byla ta budova určena k demolici, dnes už jsme u přípravy projektu na vznik kulturního centra, mezitím proběhla spousta věcí. Je to vždycky běh na dlouhou trať, protože ostatní politici si nepřejí, aby se vám podařilo prosadit to, s čím jste tam přišel vy.
A co největšího se vám tedy v politice už povedlo?
Z konkrétních viditelných věcí je to asi právě projekt záchrany nákladové nádraží. Za ten rok a půl, co jsem na magistrátě, se ale podařila v některých věcech otočit debata, což by měl být úkol zelených v mnoha věcech. Česko zaostává také proto, že se tu myslí o věcech postaru a často se to spíš zhoršuje. Jeden příklad za všechny je Temelín. Na začátku prvního funkčního období prezidenta Klause bylo 250 tisíc podpisů v petici proti dostavbě Temelína, dnes, po dvou obdobích Klause a v probíhajícím období Zemana, je debata už úplně jinde a jádro je zase vnímáno jako téměř nedotknutelné.
Mluvíte pořád o tom, že chcete otevírat debatu. Má takové debatování ale i konkrétní výsledky?
Tak především je debata základ demokracie, chcete-li velké změny, musíte nejprve správně pojmenovat problém, navrhnout řešení a diskutovat o něm. Tady jsme loni také jako první otevřeli debatu o tom, že developer nemá stavět na úkor města, ale v jeho prospěch, má tedy stavět školy, školky a další infrastrukturu potřebnou pro to, aby se jeho nemovitosti mohly prodávat. S tím jsme přišli my loni poprvé a začalo se to hýbat. Další debata, kterou jsme otevřeli, byla, zda nemá město být také developerem a stavět obecní byty, a až se na tom koalice dohodne, měl bych vést komisi, jež k tomu vytvoří pravidla. Fond, z něhož budeme výstavbu financovat, už ale vznikl a jsou v něm dnes už dvě miliardy korun. To by mohla být velká věc, protože pokud existuje jen soukromá výstavba, tak se cena bytů udržuje uměle nahoře. V kombinaci s nízkou daní z nemovitosti se pak vyplatí ty byty udržovat prázdné raději než je levně pronajímat. Když to bude dělat město pro sociálně slabé, vzniká pak celkem zajímavý efekt i na ceny těch soukromě stavěných nemovitostí.
Nevyjadřujete se až tak často k zahraničním tématům, vymezoval jste se však třeba proti postoji prezidenta Zemana k Číně…
V zelených máme hrůzu z toho, koho sem prezident Zeman láká. Mně je sice jedno, jestli jde o americký, čínský, nebo jakýkoli jiný kapitál, protože kapitál se chová všude stejně. Ale na druhou stranu, pokud si máme vybrat mezi betonováním naší krajiny za čínské peníze a jejím chráněním za evropské peníze, volíme určitě tu evropskou cestu.
A jak se díváte na americké volby?
Čekám, s čím přijde Hillary Clintonová, osobně jí moc nevěřím. Radost mi teď udělalo to, že i Clintonová odstoupila od smlouvy TTIP. V jejím programu se také píše o dostupnosti 80 procent veřejného vzdělání zdarma, to není v Americe vůbec obvyklé. Obama přicházel před osmi lety při budování sociálního státu, jenž v Americe skoro neexistuje, s pojištěním pro drtivou většinu obyvatel, které už u nás existuje 80 let…
Článek vyšel 22.srpna 20016 v REFLEXU