autor: Scarlett Wilková, MF Dnes, 16. dubna 2008
DRŽEL JSEM HO ZKRÁTKA – BYL NA MĚ ZE VŠECH DĚTÍ NEJPŘÍSNĚJŠÍ!
Kdykoli se Matěj účastní nějakého internetového chatu, lidé mu píší, že je synáček z prominentní rodiny, který vše kritizuje, ale sám nic nedokázal. Štve vás to?
MARTIN: Netěší mě to. I když diskuse na internetu beru s nadhledem, něco odrážejí. Je zajímavé, že lidem možná víc vadí, když mladý muž říká veřejně své názory, než když k osmnáctinám dostane bavoráka a ke dvacetinám vilu.
MATĚJ: Hm, tak to jsem nedostal.
MARTIN: To tedy ne. Naopak, myslím, že měl těžší život než mnozí jeho vrstevníci.
V čem?
MARTIN: Kolik ti bylo, když jsem tě v Lisabonu přivezl do mezinárodní školy a ty jsi uměl anglicky tak pět slov? Třináct?
MATĚJ: Deset mi bylo.
MARTIN: No teda! Jen deset? A já ho prostě prsknul do školy, kde se musel sám protloukat. Za rok jsem ho převezl do další školy, v Římě. Kvalitní zahraniční školy nemají zájem, aby do nich chodili líní hlupáci. Ztratily by dobČtyřiadvacetiletý ré jméno. Tam se s vámi nikdo nemaže. Aby uspěl v takovém prostředí, na to nestačí být něčí synáček.
Jak to zvládal?
MARTIN: Určitě dobře. Těžší to pak bylo v Itálii. Matěj se dostal do obtížnějšího věku, navíc jsme tam spolu nějaký čas žili sami v pánské domácnosti. Já měl hodně práce, Matěj hodně učení. Snažili jsme si vše vynahrazovat o víkendech, kdy jsme procestovali celou Itálii.
Matěji, když vám otec jako desetiletému klukovi oznámil, že se stal velvyslancem a stěhujete se do ciziny, byl jste nadšený, či naštvaný?
MATĚJ: Naštvaný. Netěšil jsem se. Co mi to dalo, jsem si uvědomil, až když jsem se vrátil. Vlastně až po delší době.
Kolik jazyků teď umíte?
MATĚJ: Umím francouzsky a anglicky, drzost mě naučila říkat, že i italsky. Zahraniční školy udělaly hodně.
V čem jsou jiné od českých?
MATĚJ: Učí studenty vytvářet si vlastní názor a obhajovat ho. Když nám například vysvětlovali rozdíl mezi Aténami a Spartou, měli jsme si napsat na papírky klady a zápory obojího. Druhý den jsme vytvořili dvě družstva a navzájem proti sobě říkali argumenty.
Měla tato zkušenost ze zahraničí vliv na to, že vás teď baví politika?
MARTIN: Když se v cizině sejdou v jedné třídě děti různých národností, jsou z nich daleko větší patrioti, než by byly doma.
MATĚJ: To je pravda. Měli jsme s tátou podobnou náplň práce. Oba jsme vysvětlovali, že už neexistuje Československo, ale jen Česká republika. K tomu nám pomáhal hokej a fotbal.
Olympiádu bych zrušil
Pane Stropnický, je Matěj hodně jiný, než jste byl vy v jeho věku?
MARTIN: Základ bude podobný. Srážka mladého člověka s životní realitou je vždy ostrá. Někdo si rychle spočítá, že je výhodné být takzvaně rozumný, a zařadí se. Jiným to trvá déle. Já vyrůstal v době, která neumožňovala chovat se mladě, tedy kriticky. Kdybych říkal veřejně setinu toho, co Matěj, byl by to velký problém. Já jsem absolvoval střední i vysokou školu v nejpitomější době normalizace. Pořád nad námi visela hrozba, že jakýkoli prohřešek skončí vyhazovem.
MATĚJ: Generace mého táty předchozím režimem utrpěla nejvíc. Ideály byly zakázané z oficiálních míst. Jejich osobnosti se utvářely v době, kdy se museli všeho vzdát. Je to generace, se kterou teď mám nejintenzivnější rozpory.
Kvůli čemu?
MATĚJ: Není to ani tak generační spor, jako spor s normalizací v nich.
Jak se ta normalizace projevuje?
MATĚJ: Například nekritickým přijímacím postojem ke Spojeným státům, k radaru. Prostě se otočili na druhou stranu a toho se drží.
MARTIN: To je trochu složitější…
Aha, zdá se, že radar je ve vaší rodině probírané téma. Loni jste jako jeho odpůrce řekl, že se pokusíte změnit tátův názor na něj. V jaké fázi přesvědčování jste?
MATĚJ: Naštěstí nehrozí, že by se k tomu táta mohl vyjádřit formou hlasování, když nám vláda neumožňuje referendum.
MARTIN: Jsem spíše stoupencem. Když jste členem nějaké aliance, musíte na sebe vzít díl odpovědnosti a nečekat za bukem, až někdo pomůže, bude-li třeba. Zároveň si nedělám iluze, že se ve velké politice děje vše čistě. Stalo se pár věcí, které důvěryhodnosti zastánců radaru nepomohly. Oficiální důvod invaze do Iráku se nepotvrdil. Nic se tam nenašlo, i když si nemyslím, že tam nic není či nebylo. Chybí mi také, že vláda občanům nevysvětluje technickou stránku věci: jak daleko je Írán ve vývoji zbraní, jak konkrétní je hrozba, kam až by to mohlo doletět?
MATĚJ: Co by mělo doletět?
MARTIN: Obrana se nedělá, až když něco letí. MATĚJ: Ale co? Vždyť nic neletí. Ani na nás nikdo nemíří.
MARTIN: No tak, ti chlapci tam přece jen mají hodně odlišný způsob myšlení od toho evropského. MATĚJ: Ale to se tady jen tak prezentuje.
Počkejte, takže vy jste, Matěji, přesvědčen, že je radar v Česku naprosto zbytečný?
MATĚJ: Vadí mi, že se debata o něm staví do morální roviny. Je postavena tak, že je nemorální radar odmítnout, protože to Američanům dlužíme jako nějakou splátku. To je nesmysl. Diskutovat se má o tom, jestli hrozba skutečně existuje a jestli radar zvýší bezpečnost.
MARTIN: Pro mě je vždy důvod říct jako občan „ano“, když Rusko tvrdí „ne“. O Putinově demokratickém Rusku si nedělám žádné iluze. MATĚJ: Já si nedělám iluze ani o Bushově demokratické Americe.
Kdybyste teď oba dostali lístky na olympiádu v Pekingu, pojedete?
MATĚJ: Začínám mít čím dál větší chuť na olympiádu jet, protože všichni říkají, že se tam jet nesmí. I když celkově nejsem příznivcem sportu, zvláště ne sportu megalomanského. MARTIN: Olympiáda je velký byznys a politikum. Jako soukromá osoba bych tam nejel, protože mě sportovní tyátr příliš nezajímá. Kdybych byl politik, nejel bych určitě. Sportovcům to nevyčítám.
MATĚJ: To je přesně ten postoj, který mě mrzí u našich představitelů Strany zelených.
Proč?
MATĚJ: Přijde mi málo říct, že politik tam jet nemá, ale sportovcům to zakazovat nebudeme. Je to podobné jako otázka, zda umělci měli hrát za protektorátního či normalizačního režimu. Olympiáda je v současnosti do takové míry politizovaná záležitost, že účast i neúčast na ní je vyjádření určitého občanského postoje.
MARTIN: Jediné, co mě vede k pochopení sportovců, kteří se na olympiádu rozhodnou jet, je to, že jich pár znám. Olympiáda je vyvrcholení jejich mnohaletého snažení. Mají teď každodenní dřinu a odříkání zahodit jen kvůli tomu, že se chlapci nahoře špatně dohodli a oni se dostali jako tříska do reje jejich zájmů? Na druhé straně mi připadá v současnosti legrační šermovat olympijskou myšlenkou. Ale zrušit olympiádu jen proto, že se z ní stala politická a komerční akce? Není to také škoda?
MATĚJ: Já bych se toho sentimentu zbavil a olympiádu zrušil.
Řekla bych, že jste právě přišel o velkou část voličů.
MATĚJ: Já vím, že je sporné, zda na to mají doplatit sportovci. Ale původní chyba spočívá v tom, že se olympijský výbor dal dotlačit různými lobby k tomu, aby olympiádu přidělil Pekingu.
Má smysl, když politici či sportovci v Česku dávají symbolicky najevo například svůj nesouhlas s tím, že Čína potlačuje lidská práva? Může se tím vůbec něco změnit?
MATĚJ: Mně by nevadilo, že se tím nic nezmění. Důležité je, jestli vyjádření takového názoru člověka něco stojí. Třeba ztrátu voličů nebo negativní ohlasy v médiích. Když se jde demonstrovat na podporu Tibeťanů ve chvíli, kdy je z toho jen popularita, je to akce posunutá do roviny, která mě osobně nutí ke zdrženlivosti.
MARTIN: Sám bych to neřekl přesněji. Proklamace politiků ke vzdáleným, ale momentálně mediálně atraktivním politickým otázkám jsou mi protivné. Je to laciné sbírání bodů. Mluvíme o radaru a tak.
Když se vy dva setkáte, bavíte se spolu takhle o politice často?
MATĚJ: Ano, v podstatě se takhle bavíme. O radaru a tak.
Je ještě nějaká oblast veřejného života, o které mluvíte a v názorech se neshodujete?
MARTIN: Určitě by se našla. Mně ale připadá důležitější, když se bavíme o tom, jak vést kultivovaně polemiku. Jak neslevovat z principů, ale zároveň třeba neurážet. Jak si osvojit taktiku. Jak poznat její hranice. A to, že je prostředkem, nikoli cílem.
Co třeba placení školného na vysokých školách? Jste pro, či proti?
MARTIN: Jsem pro odstupňované placení odvozené od příjmu rodičů. Ten ale u nás představuje veličinu často obtížně zjistitelnou.
MATĚJ: Pokud se má Česko nejlépe ve své historii, jak řekl na Nový rok pan prezident, platit školné i návštěvné u lékaře bychom si mohli dovolit odpustit. Teze, že co je zdarma, toho si lidé neváží, je neoliberální klam.
Jste pro povolení určitého množství alkoholu v krvi řidiče? Matěji, vám je určitě jasné, proč se na to ptám, před dvěma lety vás policisté přistihli za volantem s alkoholem.
MATĚJ: Tohle už jsem vyřešil a myslím, že vcelku čestně. Nejsem svatoušek a chybu přiznám.
MARTIN: Sklenice piva nebo deci vína je ve srovnání s tím, co se děje na našich silnicích, úplná prkotina. Matěji, než jsme začali s rozhovorem, naznačil jste, jak nemáte rád, když se o vás říká, že jste rebel. Což se říká často. Opravdu vám to vadí, nebo se jen tak tváříte a ve skutečnosti je vám to ve skrytu duše příjemné?
MATĚJ: Když jsem si to přečetl poprvé, nevadilo mi to. Ale pak jsem si uvědomil, proč tu nálepku dostávám. Je to nepochopení toho, o co se snažím. Nerozumím.
MATĚJ: Je to snaha zařadit mě do škatulky, která je pro každého srozumitelná. Tady jsou kolony starých zkušených odborníků a tady mladí rebelové. Je to klišé a nudí mě. Pokud v této zemi stačí říkat, co si myslím, a hned jsem kvůli tomu rebel, tak to taky o něčem vypovídá.
Pane Stropnický, je váš syn rebel?
MARTIN: Matěj má vnitřní nasazení a jde za tím, co považuje za důležité. Já v souvislosti s ním slovo rebelství používám. Je to pro mě vyjádření potřeby opozice a vnitřní svobody. Rebel nemá autocenzuru, netaktizuje. Zároveň by neměl být jen neřízenou střelou. Existence rebelů je příjemný důkaz, že aspoň tato dimenze demokracie funguje.
MATĚJ: To je přesně to, co jsem měl na mysli. Já jen potvrzuji, že systém funguje. Generace mého táty je spokojená, že moje kritické názory ke společnosti mohou zaznívat. Ale tím si protiřečí.
MARTIN: Je logické, že z toho nejsi v euforii. Připadá ti přirozené, že můžeš veřejně kritizovat, protože jsi nepoznal jinou situaci. Nechci tím říct: necháme kluky, ať se vykřičí, oni si pak stejně vezmou oblek s košilí. Ono to tak sice většinou dopadne, ale kdyby studenti nebyli kritičtí, tak by s lidstvem nebylo něco v pořádku.
Býval jste diplomat. Jak zvládáte Matějovy některé, řekněme, nediplomatické výroky? Například řekl: Bursík chce všechnu slávu jen pro sebe, Paroubek je bezskrupulózní typ, Topolánek je vesnický popleta…
MATĚJ: Ale já takové výrazy používám málo. Ty ze mě jednou vytáhl redaktor MF DNES.
MARTIN: Matěj je jako politik svým způsobem veřejná osoba a já mu nechci svým komentářem vytvářet podporu, či naopak. Jazyk diplomacie je samozřejmě specifický, ale každodenní politický boj má pravidla jiná. Což neznamená, že mi imponuje něco, co zavání hulvátstvím, naopak.
MATĚJ: Já teprve před pár dny viděl pana premiéra poprvé naživo. Byl jsem se podívat ve Sněmovně a právě tam přišel do nějaké té občerstvovny. Je neskutečný.
V jakém smyslu?
MATĚJ: On když jde, tak se klátí, jako by právě přijel na koni. Ale jako by na něm právě ujel dvě stě kilometrů.
MARTIN: Celková kultivovanost nám stále chybí. Jako by u nás nebyla mužná. Co se týká vědomostí, nejsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi Evropy špatně. Ale podceňujeme formu. Tím, jak člověk působí navenek, vyjadřuje i své vnitřní hodnoty. Když máte metrák, mluvíte jako dlaždič, kolíbáte se ve vytahaném svetru a na hlavě máte vlasy sležené do kolečka, těžko mě přesvědčíte, že jste skvělý ekonom a humanista k tomu. Když máte čisté nehty, méně pravděpodobně někomu řeknete, že je vůl. Ale Versace z křováka gentlemana neudělá.
Matěje jsem držel zkrátka
Myslíte, že jste byl při Matějově výchově přísný?
MARTIN: Z dnešního pohledu byla jeho výchova přímo spartánská. Oproti tomu, jak jsou děti vychovávány dnes, jsem ho držel zkrátka.
MATĚJ: Určitě byl na mě ze všech svých dětí nejpřísnější.
Vždyť se naopak říká, že mladí rodiče jsou ve výchově lehkomyslnější a nemají na děti tolik času.
MARTIN: Když se narodí syn, ukojí se mužská ješitnost a pak na syna kladete různé požadavky, které vám časem připadají komické. Matěj je například mé jediné dítě, které jsem koupal ve studené vodě. Tím jsem mu chtěl v životě hodně pomoci… U dalších dětí jsem to už neopakoval.
MATĚJ: Ještě že si to nepamatuju. Ale když teď začala debata o tělesných trestech ve školách, uvědomil jsem si, že jsem od tebe dostal dvě facky. Kupodivu si u obou dosud přesně vzpomínám, za co byly. Takže dobrý, s tvou výchovou jsem spokojen.
Trval na něčem nekompromisně?
MATĚJ: Chtěl ze mě mít fotbalistu. Tomu jsem se naštěstí nepodvolil.
Vy jste měl, pane Stropnický, děti v různých fázích svého věku. Zkuste srovnat, jak se vaše nároky na ně měnily.
MARTIN: Důležitost věcí se sice posouvá, ale některé zůstávají. Mezi mými potomky převládají dcery. Důležité pro mě je, aby každá měla svou profesi, byla nezávislá a v případě potřeby soběstačná.
Fanynka jde do devítky, Aničce bude devatenáct. Budu rád, když budou mít stejné profesní ambice a podmínky realizovat se v životě jako kluci. Aby neměly jen povolání: žena. To vede k malérům.
Matěji, dovedete si představit, že byste už měl děti? Za doby mládí vašeho otce mladíci ve vašem věku zakládali rodiny celkem běžně.
MATĚJ: Zatím o tom nepřemýšlím. Je to svazující pro nezávislost, co se týká politického rozhodování.
Teď jste promluvil jako politik po dvaceti letech v parlamentu. Co tím myslíte?
MATĚJ: Člověk, který má rodinu, spíše přijme nabídku, která je evidentně pofi -derní, protože tu rodinu prostě potřebuje uživit. To se týká i výběru povolání. Já si zatím můžu dopřát luxus nabídky odmítat a držet si jakousi etickou úroveň.
Vaše funkce ve Straně zelených je placená?
MATĚJ: Stranická funkce je neplacená. Příjmy mám z článků do novin, z práce ve škole, kde jsem na částečný úvazek, symbolickou částku pobírám za práci v zastupitelstvu.
Chtěl byste se jednou politikou živit?
MATĚJ: To bych chtěl. Ale uživím se i jinak. Však se už na své obživě podílím delší dobu.
Pane Stropnický, máte tendence synovi radit a mluvit do života? Nebo je to v jeho případě naprosto zbytečné?
MARTIN: To moc nemá cenu. Je to jedna z věcí, v níž se vztah rodičů k dětem vyvíjí. Neústupný můžu být, když se jedenáctiletý kluk doma nechce přezouvat. Ale když se čtyřiadvacetiletý mužský rozhodne, že o něčem bude mluvit tak, a ne jinak, je zbytečné se rozčilovat. Můžete se zachovat jen jako vláda: „vzít to na vědomí“. *
Martin Stropnický v pěti bodech • Původní profesí je herec, hrál v Městských divadlech pražských a v Divadle na Vinohradech. • Po roce 1990 vystudoval Diplomatickou akademii ve Vídni a začal pracovat na ministerstvu zahraničí. Byl velvyslancem v Portugalsku, Itálii a Vatikánu. • V roce 1998 se stal ministrem kultury. • Nyní je uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. • Je mu jedenapadesát let, s bývalou manželkou Lucií má tři děti, Matěje, Annu a Františku. Čtyři roky žije s Veronikou Žilkovou. Mají spolu dceru Kordulu.
Matěj Stropnický v pěti bodech • Ukončil bakalářské studium žurnalistiky a mezinárodních teritoriálních studií na Karlově univerzitě, nyní tam pokračuje v magisterském programu mediální studia. • V letech 2003–2006 byl redaktorem Literárních novin. • Je zastupitelem městské části Praha 3 a místopředsedou republikové rady Strany zelených. • Při posledních volbách neúspěšně kandidoval do Sněmovny, podporu mu vyjádřil i Václav Havel. • Je mu čtyřiadvacet let, je svobodný a bezdětný.