autor: Andrea Cerqueirová, 28.11.2008, MF plus
Neshodnou se téměř v ničem. Jsou ale schopni spolu normálně diskutovat, často se spolu i zasmějí. Diskuse je baví. Šéfa Občanského institutu Romana Jocha naučil, podle vlastních slov, pravicovému smýšlení život. Asistent poslankyně SZ Olgy Zubové Matěj Stropnický zase hledí na život zleva i díky četbě.
Úloha státu je na jedné straně přeceňovaná, a zároveň podceňovaná. Existuje strach z toho, že příliš velký stát nás bude kontrolovat, že bude omezovat naši svobodu, třeba v oblasti podnikání.
Podle mého názoru je ale stát především demokratický nástroj toho, jak můžeme ovlivňovat veškeré oblasti činnosti,“ říká Matěj Stropnický.
„Kategoricky nesouhlasím,“ oponuje Roman Joch. „Stát má být malý a omezený, ale v rámci svých legitimních pravomocí silný. Tedy v oblastech ochrany práva a pořádku, našich svobod, bezpečnosti a práv.
Stát ale nejsme my,“ říká Joch. V současnosti je podle něj stát poměrně silný. „Ve veřejných rozpočtech je asi 48 % hrubého domácího produktu. To přece není málo,“ říká. Dodává, že mu jde hlavně o to, aby daně – které sypou peníze do rozpočtu – byly jednoduché. Při složitém systému podle něj snadněji dochází k daňovým únikům.
„Taková progresivní daň je také jednoduchá,“ říká Stropnický. Joch připouští, že určité malé odstupňování daňového základu podle výdělků by mu problém nedělalo. Stropnický se vrací k veřejným rozpočtům: „Nejde o procenta. Stávající vláda směřuje k tomu, aby stát slábl. Některé věci trh přece neumí: kulturu, školství, životní prostředí nebo zdravotnictví.“ V otázce zdravotnictví Joch souhlasí, že jistý standard by měl stát garantovat i sociálně slabým. V ostatních oblastech už tolik ne. „Namaloval snad stát Monu Lisu?“ ptá se Joch. „To ne. Ale mnozí malíři prožili celý život v bídě. To přece není ideální model, který bychom dnes chtěli opakovat,“ reaguje Stropnický. „Jak kteří malíři. Třeba takový Van Gogh v bídě žil. Jenže za jeho života jeho tvorbu nikdo za umění nepovažoval. To by snad dnes měli nějací politici rozhodovat o tom, co je, a co není umění?“ uvádí Joch. „Umělci se přece ucházejí o granty s konkrétními projekty, politici o tom nerozhodují,“ stojí si za svým Stropnický.
Cena za svobodu
Joch má za to, že neexistují rovné šance. „Dítě vyrůstající v úplné rodině je mnohonásobně zvýhodněno před dítětem, kde otec je alkoholik a matka nervní. Je tam psychologický problém, který nic nenapraví. Rovnost šancí by vznikla, kdyby byly zrušeny rodiny a stát všem dětem zajistil stejnou výchovu. Je to příšerná představa, hodná Mao Ce-tunga. Cenou za svobodu jsou nerovnosti,“ myslí si Joch. „Ideální stav samozřejmě není dosažitelný. Je však nutné nerovný stav alespoň částečně kompenzovat. Pomáhat by měl stát prostřednictvím základní solidarity mezi lidmi,“ říká Stropnický. „Solidarita má být ale dobrovolná. Když spadne dítě a rozbije si koleno, přijdu, pofoukám bolístku a koupím čokoládu. To je solidarita. Ne to, když nastoupí policista, namíří mi na hlavu revolver a nakáže mi: Pomoz tomu dítěti,“ reaguje Joch. „Vy to strašně vulgarizujete. Takhle to přece nikdo nechce a ani to tak není,“ uvádí Stropnický.
Školství, nebo…
Názorový rozpor je patrný i v otázce školství. „Proti existenci soukromého školství nic nemám. Veřejné by však mělo být financováno výhradně z veřejných peněz. Školné vede k diferenciaci podle finanční situace,“ říká Stropnický.
„Kdyby stát lidem zkrátil daně a dal rodinám peníze, které by musely dát na školství svých dětí, nebylo by s penězi naloženo efektivněji? Nenašli by rodiče pro dítě lepší školu?“ ptá se Joch. „A co kdyby za půl roku takové školy zkrachovaly? Kdo by garantoval, že se tak nestane? Vždyť to se stává i se soukromým bankovním systémem,“ reaguje Stropnický. „Člověk by musel vybírat pečlivě: Také víte, že když koupíte boty u Bati, budou lepší než ty z tržiště. Příklad: Člověk potřebuje potraviny.
Zdarma ale neexistují. Stát garantuje školství, nikoli potraviny. A umírají u nás lidé hlady? Neumírají,“ říká Joch.
„Koupit si rohlík není totéž jako pořídit si vzdělání,“ reaguje Stropnický. „Kupovat
potraviny je důležitější. Bez vzdělání můžete žít, bez jídla ne,“ oponuje Joch. „Pokud nebudu mít vzdělání, těžko se mi budou zajišťovat potraviny,“ uzavírá kruh Stropnický.
Joch není spokojený se současnou českou pravicí a Stropnický zase s levicí.
„Pravice ani levice neplní svou úlohu. Žijeme v relativně klidné době, v relativním blahobytu a míru. Přesto se u nás – v jedné z nejsvobodnějších zemí světa – lidé kolektivně rozhodli nerodit děti. Vymírá tedy i svobodná společnost. Mnohem více patriarchální společnosti jsou početnější. To asi není politický problém. Na levici a pravici mi ale vadí, že jim chybí uvědomění si současného nedemokratického režimu v Rusku,“ říká Joch.
Podle Stropnického mnozí naopak Rusko démonizují tím, že se z jeho strany obávají návratu ke komunismu.
„Rusko je však úplně jinde a problémy jsou tam jiné,“ říká. Pravicovým stranám nechce radit. „Značné nedostatky ale vidím v levicovém spektru.
Sociální demokracie, místo aby navrhovala alternativní fungování státu, založeném především na solidaritě, navrhuje sociální záplaty v podobě pastelkovného nebo stravenkovného. A KSČM od listopadu 1989 blokuje celou oblast kritického myšlení ke společnosti a potenciální zdroj alternativ. Tím, že je jako alternativa sama nepřijatelná.
Navíc se s komunisty účelově nespolupracuje kvůli jejich minulosti, ale i přítomnosti.
Levice v České republice je intelektuálně slabá, decimovaná médii, ale i sama sebou,“ říká Stropnický.