Zelené rozcestí

Opakované volební úspěchy Matěje Stropnického staví Stranu zelených před otázku, jakou zelenou politiku dělat, s kým a pro koho.

Pro některé příznivce i členy Strany zelených to musí být smutný pohled. Kontroverzní (protože deklarovaně levicový) „protekční spratek“ Matěj Stropnický opět dosáhl výborného volebního výsledku. S koalicí Žižkov (nejen) sobě zvítězil s necelými 28 procenty ve svém domovském obvodu Praha 3 a z jedenáctého místa na magistrátní kandidátce Trojkoalice byl vykřížkován na místo čtvrté. Může tedy být zároveň starostou i zastupitelem. S Janou Drápalovou, dočasnou předsedkyní SZ a starostkou brněnského Nového Lískovce, a Ivanou Fajnorovou – taktéž brněnskou zelenou starostkou Jundrova, je tak suverénně nejúspěšnějším členem Zelených u nás. Strana samotná tento fakt ale raději dál ignoruje. Důsledná analýza Stropnického úspěchů by ji totiž znovu postavila před otázku vlastního politického vymezení, což je to poslední, co by se „neideologickým“ sluníčkovým liberálům chtělo řešit.

Opatrnosti není nikdy dost

„A jací by podle tebe měli Zelení být?“ ptám se tajemně mladého kluka v žižkovské kavárně ROH, kde se volební úspěch Žižkov (nejen) sobě v sobotu v noci zapíjel. „Je to složitá otázka,“ souká ze sebe opatrně, „ale tak asi bychom se měli trochu posunout,“ dodává nervózně ztišeným hlasem a přiživuje tajuplnou atmosféru našeho rozhovoru. „Tak asi víc doleva, ne?“ ztrácím trochu nervy a servíruju mu svůj názor raději narovinu. Kluk pookřeje (zjevně se mu ulevilo) a nadšeně mi přitaká. Zároveň opakuje stokrát omílané argumenty určité části členů SZ o dědictví disentu, pravdě a lásce nebo politice postavené na osobnostech a pro městské liberály. Celý tento náhodný rozhovor přesně ilustruje neschopnost Zelených vymanit se ze svého vlastního stínu i stínu požadavků těch, kteří je doposud volili a podporovali.

Přitom je to komická situace. Zelení se dlouhodobě zmítají okolo tří procent, a nebýt většinového koaličního spojování pro senátní nebo komunální volby, aktivní politiku by dělali opravdu už jenom na Facebooku. Jejich strategie „jejda, zase to nevyšlo, ale nevadí, jedeme dál, srdíčko, greens up a jupí“ je legrační právě proto, že na celostátní úrovni nemají co ztratit. Jakkoliv je SZ v českém prostředí zatížená právě propojením s nepolitickou politikou slušných lidí pro jiné slušné lidi (což je reálpoliticky vlastně nic), je načase si položit otázku, jestli ztrátou jednoho typu elektorátu nezískají elektorát zcela nový. Stropnický svou důslednou artikulací sociálně orientované zelené politiky ukazuje, že prostor tu je. Mimo jiné i proto, že ČSSD je pro rádoby mladé levičáky všechno, jenom ne sexy, střed úspěšně okupují lidovci s Agrofertem a tradiční baštou morální politiky a antikomunismu u nás je TOPka. V neposlední řadě je také nutné připomenout, že jakkoliv je dnes Martin „Burpsík“ skoro politickou mrtvolou, pravicové Zelené vytvořil už před rokem. Už tehdy tím nabídl Straně zelených možnost se nově ideologicky ukotvit. Ze všech těchto důvodů zůstává nad trvající přemírou nijakosti celorepublikových Zelených rozum stát.

Lídr bez zastání

Česká politická scéna se v posledních letech vyznačuje tragikomickou absencí výrazných postav v čele politických stran. Toho obratně využil Andrej Babiš, když veškerou politiku svého „divnohnutí“ vystavěl jen na voličské identifikaci s ním, popřípadě s jeho podnikatelským úspěchem coby garantem důvěryhodnosti pro všechno, co zrovna dělá. Tuto absurditu dovršila kandidátka ANO na primátorku Prahy Adriana Krnáčová, když se naprosto přiznaně chopila role vykonavatelky „Děj se vůle Babiš“ a na dobytí magistrátu jí stačilo pár fotek s Andrejem a sektářské heslo „Prostě to zařídíme“.

Nahlédneme-li však tento fakt z obrácené perspektivy, je jasně vidět, že hlad po důvěryhodných a silných lídrech tu je. Důkazy se po těchto volbách dají najít po celé republice. Vítězná jízda Žít Brno s Matějem Hollanem v čele, liberecké Změny pro Liberec s bývalým zeleným Janem Korytářem, Čižinského Prahy 7 sobě či právě úspěšná žižkovská kampaň vystavěná vyloženě na osobě Matěje Stropnického to ukazují víc než zřetelně.

Na rozdíl od ostatních jmenovaných má ale Matěj Stropnický ve své straně komplikovanou pozici. Jeho osoba je natolik spojená s určitým typem politiky, že přitakání jemu jako lídrovi by de facto znamenalo přitakání celé sekci tzv. melounů (na povrchu zelený, uvnitř rudý), což se v českém prostředí prosazuje extrémně složitě. Třeba už jen proto, že typická debata o Stropnického schopnostech většinou velmi rychle skončí u mimoběžných obvinění z relativizace historie a touhy po návratu komunismu a u všeobecného strašení bolševismem. Všechno jsou to „argumenty“, které sice o Stropnického reálné politice neříkají vůbec nic, nicméně psychotickou paranoiu uvnitř SZ přiživují dokonale.

Zatím největším škraloupem na žižkovské jízdě je, zdá se, podpora ANO, kterou pro Žižkov (nejen) sobě Matěj Stropnický vyjednal. Vzhledem k popularitě, které se na Praze 3 „jeho“ koaliční uskupení těší, je to nepochopitelný a zbytečný úkrok stranou. Na druhé straně je nasnadě se ptát, jestli by sázka na Matěje Stropnického a Jana Čižinského z Praha 7 sobě jako lídry Trojkoalice pro volby do magistrátu nepřinesla tomuto uskupení o dost lepší výsledek než získaných 11 procent pod vedením Petra Štěpánka. Koneckonců bude to dost pravděpodobně Štěpánek, který bude jedním z budoucích kandidátů na předsedu Strany zelených. Tváří v tvář výsledkům voleb je načase se tázat, kdo se mu postaví a jak či jestli vůbec tento souboj ovlivní celkovou povahu českých Zelených, aby je bylo možné brát vážně na celostátní úrovni.

Autorka je dokumentaristka.

Článek z A2 (13.10.2014)

http://a2larm.cz/2014/10/zelene-rozcesti/